Svár je tématem hned prvních slov hry. V prologu se říká: „Dva rody, oba stejně důstojné, / v krásné Veroně, kde se odehrává naše dějiště, / od dávné zášti se lámou k nové vzpouře, / kde občanská krev znečistí občanské ruce“ (Prolog 1-4). Klíčovým slovem je „civilní“ a spojení „civilní krev“ je paradoxní. Občané města by měli být zdvořilí, to znamená, že by si měli navzájem projevovat úctu a vycházet spolu. Ale příliš často tomu tak není. Vedou občanské války a prolévají „občanskou krev“, což by se nestalo, kdyby byli skutečně občanští. Tato paradoxní situace existuje ve „spravedlivé Veroně“, ale následující věta „kde položíme svou scénu“ naznačuje, že se to může stát kdekoli. Proč? Ne proto, že by jedna strana měla pravdu a druhá ne. Domácnosti jsou „stejně důstojné“ a „zášť“ nepatří jen jedné nebo druhé. Je „prastará“, přesahující paměť. A protože obě strany sdílejí zášť, sdílejí také vinu. Obě strany se bouří proti klidu města, čímž se jejich „občanské ruce stávají nečistými“.

Sampson, kapuletský sluha, se chce sváru zúčastnit, ale jen pokud to nebude příliš nebezpečné. Rádoby drsňák Sampson se Gregorymu chlubí tím, co hodlá Montekům provést, a říká: „Až budu bojovat s muži, budu se chovat slušně ke služebným a useknu jim hlavy“ (1.1.21-23). To je Sampsonova představa žertu. Myslí si o sobě, že je zlý frajer, který porušuje všechna pravidla, takže jediný způsob, jak bude „zdvořilý“, je zdvořile useknout ženám hlavy. O chvíli později však ukáže, že není tak divoký, jak si myslí. Udělá gesto na montekovského sluhu a ten se ho zeptá, jestli se ho snaží urazit. Na to se Sampson zeptá Gregoryho: „Je právo na naší straně, když řeknu ano?“. (1.1.47-48). Tváří v tvář nebezpečí chce být psanec Sampson na správné straně zákona.

Svár vyvolává ve Veroně zmatek, zmatek, s nímž se musí vypořádat princ Escalus. Když princ rozpoutá vzpouru z první scény, je rozzuřen nepřirozeným porušováním občanského pořádku. Jeho první slova zní: „Vzpurní poddaní, nepřátelé míru, / znesvěcovatelé této sousedské oceli,– (1.1.81-82). „Ocel“ – meče, které používají bojovníci – by měla být určena k obraně města; místo toho ji znesvěcují občané, kteří ji špiní krví svých bližních. Navzdory knížecím slovům nikdo neposlouchá a meče stále létají, takže musí začít znovu:

Cože, ho! Vy muži, vy bestie
, které hasíte oheň svého zhoubného hněvu
, z vašich žil vytékají purpurové prameny,
pod hrozbou mučení z těch krvavých rukou
odhoďte na zem své pomýlené zbraně,
a vyslechněte rozsudek svého dojatého knížete. (1.1.83-88)

Kníže je rozzuřen bestialitou svých občanů. „Zhoubný“ znamená víc než „špatný“; znamená trvale, postupně špatný. Jejich „zhoubná zuřivost“ se vymyká kontrole a oni si myslí, že uspokojení dosáhnou jedině čerpáním krve, „fontánami“ krve. Fontána, kde se lidé shromažďují pro vodu, je tradičním symbolem zdroje života, takže fontána krve je obrazem hrůzy. Aby ovládl své bestiální občany, musí jim kníže vyhrožovat mučením. Po princově hrozbě následuje rozkaz: „Odhoďte své zkažené zbraně na zem.“ V tomto případě se jedná pouze o výhrůžku. Zbraně jsou „popletené“ v tom smyslu, že jsou rozhněvané, tj. používané rozhněvanými lidmi. Jsou však také zkažené v jiném smyslu. Meče se kalí (kalí) tím, že se zahřívají a pak rychle chladí ve studené vodě; tyto meče se kalí v krvi svých sousedů.

Kníže nakonec přiměje všechny, aby ho poslouchali, ale mluví hlavně k hlavám rodů: „Tři občanské rvačky, zrozené ze vzdušného slova, / tebou, starý Kapulete, a Montekové, / třikrát narušily klid našich ulic … . “ (1.1.89-91). Tyto rvačky brání všem žít v klidu. Kvůli nim „staří veronští občané / odhodili své hrobové ozdoby, / aby se starými partyzány, v rukou stejně starých, / zkornatělých mírem, rozdělili vaši zhoubnou nenávist“ (1.1.92-95). „Hrobovou ozdobou“ starověkého občana by byla úřední hůl. Spor Kapuletů a Monteků brání antickým občanům v tom, aby se těšili úctě, kterou si zasloužili. Místo toho museli vzít do rukou válečné zbraně („partyzány“), které v době míru zrezivěly („zrezivěly“), aby oddělili („rozdělili“) obě strany a jejich zhoubnou („zrezivělou“) vzájemnou nenávist.

Když začíná druhá scéna, Kapulet je uprostřed věty: „Ale Montague je vázán stejně jako já, / v trestu stejně; a ‚není těžké, myslím, / pro muže tak staré jako my zachovat mír (1.2.1-3). Zdá se, že se právě vrátil z porady s knížetem Eskalem a vypráví o ní Parisovi. Kapuletovi a Montekovi hrozí stejné tresty, pokud naruší mír, a Kapulet se nyní snaží sám sebe přesvědčit, že by pro dva staré muže nemělo být příliš těžké udržet mezi sebou mír. V tuto chvíli se zdá, že by spor mohl prostě vyhasnout.

Ze všech postav ve hře je to právě Tybalt, kdo si svár bere nejvíce k srdci. Když na Kapuletově hostině pozná Romea, pošle pro jeho meč, ale Kapulet vidí, že se Tybalt zlobí, a zabrání tomu, aby se hostina změnila v boj. Vášnivá diskuse mezi Kapuletem a Tybaltem se z velké části týká otázek úcty a zdání.

Když Tybalt poprvé pozná Romea, ptá se sám sebe, jak se Romeo opovažuje „Come hither, cover’d with antic face, / To fleer and scorn at our solemnity? / Teď, při stavu a cti mého rodu, / udeřit ho mrtvého, nemám to za hřích“ (1.5.56-59). Když však Tybalt řekne Kapuletovi, že Romeova neúcta musí být pomstěna, Kapulet zastává zcela jiný názor a říká: „Spokojen jsi, jemnostpane, nech ho na pokoji; / nese ho jako urostlý pán“ (1.5.65-66). „Přístavní“ neznamená „tlustý“, ale dobře vychovaný, zasluhující úctu. A když Kapulet nazývá Tybalta „jemným chlapíkem“, žádá Tybalta, aby byl také dobře vychovaný. Na Tybalta to příliš nepůsobí, a tak ho Kapulet ve jménu úcty k sobě samému a k příležitosti nabádá: „Je to má vůle, kterou, budeš-li respektovat, / prokazuj slušnou přítomnost a odlož tyhle mrákoty, / nehezkou podobu pro hostinu“ (1.5.72-74). Tybalt však tvrdošíjně trvá na svém a Kapulet se uchýlí k urážkám a pohrdavě zvolá: „Vyvoláš vzpouru mezi mými hosty! / Nastolíš kohouta, ty budeš mužem!“ Tybalta se zasměje. (1.5.80-81). Tybalt, který se chtěl pomstít za domnělou Romeovu neúctu, je tak tváří v tvář Kapuletově neúctě nucen ustoupit.

Když Romeo požádá mnicha Vavřince, aby oddal sebe a Julii, mnich Romeovi vyčítá, že tak rychle přešel od lásky k Rosalindě k lásce k Julii, ale souhlasí s vykonáním obřadu se slovy: „V jednom ohledu budu tvým pomocníkem; / neboť toto spojenectví se může tak šťastně ukázat, / aby se zášť vašich domácností změnila v čistou lásku“ (2.3.90-92). Zdá se, že mnich věří, že konec sváru je to nejdůležitější, co ze svatby vzejde.

Poté, co ho Tybalt probodne, Merkucio říká: „Jsem raněn. / Mor na oba vaše rody! I am sped. / Je pryč a nic nemá? (3.1.90-92). „Sped“ znamená „vyřízený“ a umírající Merkucio se cítí podveden. Ani rod Kapuletů, ani rod Monteků nestojí za to, aby pro ně zemřel, a Tybalt vyvázl bez škrábnutí.

Poté, co Tybalt zabil Merkucia a Romeo zabil Tybalta, musí princ Eskalus uklidit morální nepořádek. Montek a lady Kapuletová k tomuto nepořádku přispívají tím, že požadují, aby byl zákon na jejich straně. Lady Kapuletová volá na prince: „Prosím o spravedlnost, kterou ty, princi, musíš dát; / Romeo zabil Tybalta, Romeo nesmí žít“ (3.1.180-181). Kníže odpovídá: „Romeo ho zabil, on zabil Merkucia; / kdo teď dluží cenu jeho drahé krve?“. (3.1.182-183). Montek pak říká: „Ne Romeo, kníže, ten byl Merkuciův přítel; / jeho vinou končí, ale co zákonem skončit má, / život Tybaltův“ (3.1.184-186). Lady Kapuletová požaduje život za život; Montek říká, že Romeo udělal jen to, co by měl udělat zákon, vzít život za život. Ani jeden z nich nevidí rozdíl mezi spravedlností a pomstou a princova odpověď to dává jasně najevo. Vyhostí Romea a pak řekne: „Mám zájem na tom, aby tvá nenávist pokračovala, / má krev za tvé hrubé rvačky krvácí; / ale zaplatím ti tak silnou pokutu, / že všichni budete litovat ztráty té mé“ (3.1.188-191). Jde mu o to, že vzhledem k tomu, že Merkucio je jeho příbuzný, má motivaci požadovat pomstu za Merkuciovu smrt, ale jako kníže má za úkol zastavit veškeré zabíjení a nastolit pořádek, takže všechny potrestá – Romea vyhnanstvím, Kapulety a Monteky vysokými pokutami. Pokud všechny nepotrestá, neplní svou práci, protože „milosrdenství ale vraždí, odpouští těm, kdo zabíjejí“ (3.1.197). Chce tím říct, že když dá milost vrahovi, dává tím svolení k zabíjení, a tak vraždí ty, kteří budou zabiti příště.

Po vyslechnutí svědectví Fraira Laurence, Baltazara a Parisova pážete má princ Escalus k dispozici úplnou zprávu o skutečnostech týkajících se smrti Romea, Julie a Parise. Nyní je na čase, aby vynesl rozsudek. Říká: „Kapuleti! Montekové! / Podívej, jaká metla se snesla na tvou nenávist, / že nebe našlo prostředky, jak zabít tvé radosti láskou“ (5.3.291-293). Kníže dodává: „A já za to, že jsem přimhouřil oči nad vašimi neshodami, / ztratil jsem řadu příbuzných: všichni jsou potrestáni“ (5.3.294-295). Kníže na svár mezi Kapulety a Monteky zrovna nemrkal; vyhrožoval jim, pokutoval je a snažil se nastolit rovnováhu, ale cítí, že je měl potrestat přísněji. Nyní však „nebe“ vyměřilo ten nejhorší možný trest, a to má svůj účinek. Kapulet nabídne Montekovi ruku, Montek slíbí, že postaví zlatou sochu Julie, a Kapulet řekne, že udělá totéž pro Romea. Spor je u konce.