3 Osobní cíle jako stavební kameny pro řízení života v průběhu celého života a ve stáří
Akčně-teoretické přístupy považují cíle za hlavní stavební kameny řízení života, protože cíle strukturují a usměrňují pozornost, emoce a chování do určitých cest (Emmons 1996). V poslední době řada modelů zdůrazňuje význam procesů souvisejících s cíli pro regulaci vývoje a řízení života. Podle názoru autora jsou v současnosti nejvýznamnějšími modely model selekce, optimalizace a kompenzace (SOC-model), model optimalizace v primární a sekundární kontrole (OPS-model) a model asimilačního a akomodačního zvládání. V této části je stručně představeno, jak tyto komplementární modely – které všechny získaly dobrou empirickou podporu – konceptualizují řízení života.
Model SOC (Baltes a Baltes 1990, Freund a Baltes 2000) předpokládá, že v průběhu života se jedinci neustále snaží úspěšně řídit svůj život prostřednictvím orchestrace tří procesů vývojové regulace: selekce, optimalizace a kompenzace.
Důležitost výběru cílů vychází z předpokladu, že v průběhu života biologické, sociální a individuální příležitosti a omezení specifikují řadu alternativních oblastí fungování. Počet možností, který obvykle převyšuje množství vnitřních a vnějších zdrojů, jež má jedinec k dispozici, je třeba omezit výběrem podmnožiny těchto domén, na kterou je třeba zaměřit své zdroje. Výběr (tj. rozvíjení, rozpracovávání, zavazování se k cílům) udává směr vývoje tím, že usměrňuje a zaměřuje zdroje na určité domény fungování (specializace). Cíle navíc organizují chování do sekvencí činností a snižují složitost dané situace, protože usměrňují pozornost a chování.
Podle SOC-modelu je výběr vymezením okruhu cílů, na které je třeba zaměřit své zdroje, prvním důležitým krokem pro úspěšné zvládnutí svého života. Pro skutečné dosažení vyšší úrovně fungování ve vybraných oblastech (cílech) je však třeba provést optimalizaci. Optimalizace označuje proces získávání, zdokonalování, koordinace a uplatňování prostředků nebo zdrojů, které jsou nezbytné k dosažení předpokládaných cílů. Význam optimalizace ilustruje výzkum odborných znalostí. Tato literatura prokázala ústřední roli záměrného procvičování dovedností, které zahrnuje získávání nových dovedností, zdokonalování stávajících dovedností a integraci a automatizaci dovedností pro dosažení špičkového výkonu. Proces optimalizace se zabývá růstovým aspektem rozvoje.
Třetí složkou modelu SOC je kompenzace (viz také Dixon a Bäckman 1995). Kompenzace je zaměřena na vyrovnání ztrát dříve dostupných cílově relevantních prostředků a zahrnuje nahrazení ztracených prostředků aktivací nepoužívaných prostředků nebo získáním nových prostředků. Cílem je zachovat funkčnost tváří v tvář ztrátám prostředků. Druhou formou zvládání ztrát je restrukturalizace vlastních cílů soustředěním prostředků na nejdůležitější cíle, úpravou cílových norem nebo nahrazením již nedosažitelných cílů (selekce založená na ztrátách). SOC-model předpokládá, že selekce založená na ztrátách je důležitým procesem zvládání života, protože umožňuje člověku adaptivně zaměřit nebo přesměrovat zdroje, když jiné prostředky pro zachování fungování nahrazující ztrátu (kompenzace) nejsou k dispozici nebo by byly investovány na úkor perspektivnějších cílů.
Podle SOC-modelu mají sice všechny tyto procesy pozitivní vývojové funkce, ale k adaptivnímu zvládání života tváří v tvář měnícím se vývojovým možnostem, požadavkům, omezením a osobním potřebám přispívá především jejich orchestrace.
V návaznosti na SOC-model a se zaměřením na kontrolu navrhují Heckhausen a Schulz (viz Heckhausen 1999; Control Behavior: Psychological Perspectives) ve svém modelu optimalizace primární a sekundární kontroly (OPS-model) dva způsoby kontroly, které společně přispívají k řízení života v průběhu celého života, a to primární a sekundární kontrolu. Podle OPS-modelu mají lidé vrozenou potřebu kontrolovat svůj svět a snaží se maximalizovat svůj kontrolní potenciál. Primární kontrola zahrnuje instrumentální úsilí o úpravu prostředí podle vlastních cílů. Sekundární kontrola se uplatňuje v případě, že primární kontrolní strategie zaměřené na vnější svět nejsou k dispozici nebo selhávají. Sekundární kontrola se zaměřuje na vnitřní aspekty, jako je změna vlastních cílů, zapojení sebeochranných atributů nebo sociální srovnávání. Heckhausen a Schulz rozlišují selektivní a kompenzační formy primárních a sekundárních kontrolních strategií. Selektivní primární kontrola se týká investování prostředků k dosažení cíle. Kompenzační primární kontrola označuje využití vnějších zdrojů (např. pomoc druhých) nebo získání alternativních prostředků, pokud jsou dostupné vnitřní zdroje nedostatečné. Selektivní sekundární kontrola se týká zvýšené selektivity investování prostředků do stávajících cílů. Kompenzační sekundární kontrola označuje kognitivní přerámování cílů, např. devalvaci nedosažitelných cílů. Podle OPS-modelu je řízení života optimalizováno pouze tehdy, když jsou tyto čtyři typy kontroly uspořádány v souladu s vývojovou ekologií jedince.
Podobný pohled rozvinul Brandtstädter a jeho kolegové (např. Brandtstädter a Renner 1990) ve svém modelu asimilace a akomodace. Podle tohoto modelu lidé používají dvě vzájemně se doplňující formy zvládání, aby dosáhli shody mezi skutečným a požadovaným stavem vývoje, asimilaci a akomodaci. Asimilace označuje akční způsob zvládání, který se vyznačuje houževnatým sledováním svých cílů úpravou prostředí podle osobních cílů. Akomodace označuje nezáměrný, nevědomý způsob zvládání, a to flexibilní přizpůsobování se cílům. Akomodace zahrnuje změnu, snížení nebo zavržení osobních cílů nebo snížení úrovně aspirací tak, aby odpovídaly prostředí. Podle Brandtstädtera lidé nejprve použijí asimilační strategie, aby překlenuli nesoulad mezi aktuálním stavem a osobními cíli. Když asimilační pokusy selžou, dochází k postupnému přechodu do akomodačního režimu, a to nejprve investováním dalších aktivit souvisejících s cíli, poté zapojením vnějších pomůcek nebo podpůrných systémů a nakonec úpravou standardů nebo dokonce odstoupením od cílů.
Tři výše uvedené modely se shodují v důležitosti, kterou přikládají cílům a motivačním procesům jako stavebním kamenům řízení života. Tyto modely navíc naznačují, že klíčové procesy řízení života v průběhu celého života spočívají v adaptaci na vývojové ekologie prostřednictvím výběru zaměřeného na příležitosti, cíleného investování zdrojů a kompenzace ztrát. Změny v dostupnosti a efektivitě zdrojů související s věkem vyžadují flexibilní využívání strategií souvisejících s cíli. Poměr zisků a ztrát, který začíná být v dětství až do rané dospělosti vysoce pozitivní, se s věkem stává méně příznivým. S rostoucím věkem tak jedinci potřebují alokovat více zdrojů do udržení fungování a kompenzace ztrát než do růstu (Staudinger et al. 1995). Řízení života podle těchto modelů zahrnuje optimalizaci vývojového potenciálu a současně kompenzaci ztrát
.