První skupina Jeffa Becka vznikla počátkem roku 1967 v Londýně a zahrnovala kytaristu Jeffa Becka, zpěváka Roda Stewarta a rytmického kytaristu Ronnieho Wooda, přičemž baskytaristé a bubeníci se pravidelně střídali. Prvními baskytaristy byli Jet Harris a Dave Ambrose, na bicí to zkoušeli Clem Cattini a Viv Prince. Sestava prošla několika měsíci personálních změn, zejména ne méně než čtyřmi bubeníky, než se ustálila na Aynsleym Dunbarovi a Wood přešel na baskytaru. Tato sestava strávila většinu roku 1967 hraním po britských klubech a několikrát se objevila v rádiu BBC. Beck podepsal osobní manažerskou smlouvu s nahrávacím producentem a manažerem Mickie Mostem, který neměl zájem o skupinu, pouze o Becka jako sólového umělce.
Během roku 1967 skupina vydala tři singly v Evropě a dva ve Spojených státech, přičemž první, „Hi Ho Silver Lining“, byl nejúspěšnější a dosáhl 14. místa v britském singlovém žebříčku; obsahoval instrumentální skladbu „Beck’s Bolero“ jako stranu B, která byla nahrána o několik měsíců dříve. Sestavu pro tuto session tvořili kytarista Jimmy Page na rytmickou kytaru, John Paul Jones na baskytaru, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Bubeník Dunbar, frustrovaný tím, že kapela nehraje na jeho vkus dostatečně striktní blues, odešel a na jedno vystoupení ho nahradil Roy Cook, načež Stewart doporučil Mickyho Wallera, svého spoluhráče z kapely Steampacket. Waller hrál s kapelou po celý rok 1968 a počátkem roku 1969 a byl jejím nejdéle působícím bubeníkem.
Peter Grant, tehdejší road manažer, byl v USA s New Vaudeville Bandem a věděl o novém formátu rockového FM rádia, který se tam rozvíjel. Nyní bylo možné prorazit s kapelou bez použití vzorce „hitového singlu“. Grant si uvědomil, že Beckova kapela je pro tento trh ideální, a několikrát se pokusil koupit Beckovu smlouvu od Mickieho Mostu, který odmítl Becka pustit. Začátkem roku 1968 byla skupina připravena hodit ručník do ringu a Grant ji opět ke své cti přesvědčil, aby se nerozpadla, a domluvil pro ni krátké turné po USA. Beck se nechal slyšet, že „jsme měli doslova jen jedno oblečení na převlečení“. Grantova první zastávka byla v New Yorku, kde odehráli čtyři koncerty v klubu Fillmore East, kde jim sekundovali Grateful Dead. Podle všeho vzali město útokem. V New York Times vyšel článek Roberta Sheltona: „Jeff Beck Group Cheered in Debut“ s titulkem „British Pop Singers Delight Fillmore East Audience“, který hlásal, že Beck a jeho skupina převálcovali Grateful Dead. Recenze v The Boston Tea Party byly stejně dobré nebo lepší: „Než se dostal ke svému poslednímu číslu… (fanoušci) byli ve stavu pandemonie, jakou nezažili od doby, kdy do města přijeli Beatles.“ Než turné v sanfranciském Fillmore West ukončili, Peter Grant jim zajistil smlouvu na nové album s Epic Records.
Kapela se rychle vrátila do Anglie, aby nahrála album Truth, které se dostalo na 15. místo americké hitparády. Skladby byly nahrány během dvou týdnů, následující měsíc byly přidány předělávky. Most byl v té době zaneprázdněn jinými projekty a většinu práce delegoval na Kena Scotta, který v podstatě nahrál kapelu hrající svůj živý set ve studiu. Beckův zesilovač byl prý tak hlasitý, že se nahrávalo ze skříně. Dodatečnou sestavu pro tato sezení tvořili John Paul Jones na Hammondovy varhany, bubeník Keith Moon a Nicky Hopkins na klavír. Základní skupina, označovaná jako „Jeff Beck Group“, se vrátila do USA na turné k propagaci vydání alba Truth. Dlouholetý Beckův fanoušek Jimi Hendrix si během tohoto i následujících turné zajamoval se skupinou v Cafe Wha.
V prosinci 1968 vyrazili na třetí turné s Hopkinsem, který se, ač ve špatném zdravotním stavu, rozhodl, že chce hrát živě. Přijal Beckovo pozvání, přestože mu Led Zeppelin nabídli více peněz. Později litoval, že „jsme přišli o jednu z největších kapel v historii rocku“. I přes jeho nejlepší úmysly byla poslední část turné zkrácena nemocí. Beck poté odložil čtvrté, únorové turné po USA v roce 1969. Důvodem byl i jeho pocit, že by neměli hrát stále stejný materiál a nepřidávat k němu nic nového. Byl napsán nový materiál, Wallera nahradil výkonný bubeník Tony Newman a Wood byl propuštěn, aby byl téměř okamžitě znovu přijat. Úspěch alba Truth podnítil nový zájem ze strany Mostu a nahráli album: Beck-Ola ve studiu De Lane Lea Studios, inženýrem byl Martin Birch. Vydali singl „Plynth“ a jako laskavost pro Most nahráli tři Donovanovy doprovodné skladby. Dvě z nich byly použity pro jeho singl „Barabajagal (Love Is Hot)“.
V květnu 1969 se skupina Jeffa Becka vydala na své čtvrté americké turné, tentokrát s Hopkinsem jako plnohodnotným členem. Turné proběhlo hladce, album Beck-Ola bylo přijato velmi dobře a dostalo se na 15. místo v žebříčku alb Billboard 200, ale objevily se zprávy, že v kapele nyní panují strašné neshody. Pro ilustraci uveďme, že v té době se již možná uvažovalo o odchodu Roda Stewarta z kapely; v červenci 1969 přivedl do studia svého dosavadního spoluhráče Wooda a bývalého spoluhráče Wallera, aby pro Mercury Records natočili jeho debutové dlouhohrající sólové album An Old Raincoat Won’t Ever Let You Down.
The Jeff Beck Group dokončila turné a vrátila se do Anglie, aby se v červenci 1969 vrátila do Států popáté a naposledy. Bylo to krátké turné, většinou po východním pobřeží, včetně Marylandu, jejich posledního vystoupení na Fillmore East a Newport Jazz Festivalu. V předvečer hudebního festivalu Woodstock, na němž měli vystoupit, Beck kapelu rozpustil, čehož, jak později uvedl, litoval.
.