RETROSPEKTIVA

Chrono Cross je duchovním pokračováním hry Chrono Trigger. Obě hry vytvořila společnost Square Enix v době, kdy ještě dělala JRPG, které byly trochu funky. Zatímco mnoho fanoušků Chrono Triggeru bylo rozčileno tím, čím Chrono Cross není (totiž skutečným pokračováním Chrono Triggeru), já jsem tu od toho, abych zhodnotil, čím je.

Přesněji řečeno, čím je po všech těch letech.

Chrono Cross je ten tichý kluk vzadu ve třídě, kterého všichni znají, protože jeho starší bratr je zadák, ale nikdo se s ním nebaví, protože on, no, není zadák.

A přesto, když ho poznáte, je to vlastně skvělý kluk.

Stejně tak je těžké mluvit o Chrono Crossu, aniž byste mluvili o Chrono Triggeru. Ale víte co? Já to zkusím. Protože Chrono Cross jsem hrál na střední škole poté, co jsem prosil mámu, aby mi koupila novou hru. Stála 19,99 dolarů a koupil jsem si ji jen proto, že jsem si myslel, že obal vypadá cool.

V té době jsem neměl ani ponětí, co je Chrono Trigger. Vlastně jsem až po letech zjistil, že je součástí celého étosu.

Chrono Cross existuje ve stejném vesmíru jako Chrono Trigger, ale dělá něco úplně jiného. Hrajete za Serge, hlavního hrdinu v šátku a s vlaštovkou v ruce z obálky. Zajímavost: tahle hra mě naučila, co je to vlaštovka (je to ta zbraň, co vypadá jako Darth Maul nahoře). Serge je typický protagonista JRPG: nemluví téměř vůbec, vyrostl ve skromné vesnici a neustále stírá hranici mezi líným psaním postav a mistrovským vyprávěním příběhu.

WORLD BUILDING

World building je umění vytvořit ucelený, imaginární vesmír. Soudržný je psán kurzívou, protože vytvořit imaginární vesmír není žádná maličkost – hráč (nebo čtenář) z něj musí mít organický pocit. Příliš často herní studia nacpou dohromady směsici fantasy tropů bez jakéhokoli logického důvodu, což paradoxně vede k rozmělnění zážitku. Square v tomto ohledu není výjimkou. Srovnejte například Final Fantasy XV s Final Fantasy VII. V obou žije magie a technologie budoucnosti v harmonii, ale XV působí trapně, zatímco VII nutně.“

Naštěstí je to jedna z těch legendárních her Square Enixu, než zapomněli, jak se píše s nuancemi. I když je tu hlavní dějová linie, příběh tohoto světa a váš vztah k němu se odvíjí především v jemných interakcích s postavami a místy v něm. Hlavní zápletka je zmatená a přeskakuje v různých dimenzích a časových okamžicích, ale v kontextu univerza funguje. Dodnes bych vám nedokázal vysvětlit děj v plném rozsahu. Vlastně jsem nedávno shlédla toto informativní video, které vás jím provede, a nemůžu uvěřit, že jsem to jako tween vůbec stíhala.

Jako u každé dobré záhady nikdy nevíte, o co jde, ale táhne vás to dál. Množství potrhlých, dobře propracovaných postav, které během svého putování potkáte, umocňuje intriku obsahem. V tomto světě je toho tolik k objevování, že zapomenete na zastřešující příběh, dokud se k vám opět nepřikrade a nedá vám facku. Je to jako když Hra o trůny všechny upoutala prolínajícími se příběhy postav, ale pak najednou utrousili epizodu s bílým chodcem, aby se příběh soustředil. (Na rozdíl od Hry o trůny Chrono Cross svou premisu na konci nehodí do koše)

Na méně abstraktní úrovni je samotný svět vizuálně ohromující. Na hru vydanou v roce 1999 je svět obrovský. Podobně jako v Breath of the Wild je každá oblast vybroušená, ale ambiciózní ve vztahu k ostatním oblastem.

Je zde dokonce oblast inspirovaná M. C. Escherem, která slouží jako puzzle.

ZVUK ČASU

Když si vzpomenu na tuhle hru, vybaví se mi ten absurdní příběh a všechny postavy. Ale jako u každé skvělé staré hry je to soundtrack, který všechno spojoval. Skladatel Yasunori Mitsuda upevnil svůj odkaz soundtrackem ke hře Chrono Cross (’99) poté, co už měl za sebou Chrono Trigger (’95), Xenogears (’98) a Mario Party (’98). Následně složil hudbu i k mnoha dalším hrám.

Soundtrack, původně čítající přes 3 disky a 180 minut, vás provede celou hrou a pomůže propojit rozlehlé dobrodružství, a to i přes některé matoucí časové skoky. Jako každá dobrá hudba provází hráčovy emoce, ale také vytváří dynamiku na cestě.

Na začátku například uklidňující vibrace Home Arni Village uzemní hráče v klidu Sergova rodného města. Jak se příběh více rozvíjí a vy prožíváte dobrodružství napříč světem „Home“, skladby nabývají na intenzitě a připravují vás na zásadní zlom ve hře (který se snažím nespoilerovat), až nakonec ve zmíněném bodě vyvrcholí. Po tomto vyvrcholení hra opět zpomalí a s ní i hudba. Při návratu do vesnice Arni nám Mitsuda připomene místo, které bylo dříve v příběhu, přearanžováním původní písně do pomalejší, smutnější verze:

PAMĚTI

Při pohledu zpět se můžeme poučit z toho, co Chrono Cross udělal dobře. Příběh byl složitý a praštěný, přesto působil propojeně díky hudbě a autentičnosti postav. I když byl, co se týče JRPG, dost mimo, drží se i po tolika letech.

Byla to také jedna z prvních her, na kterou si vzpomínám, která dávala hráči spoustu kontroly nad tím, jak se příběh vyvíjí. To, koho jsi naverboval do party a kam jsi ho vzal, mělo vliv na celkový průběh hry. Bylo zde mnoho „falešných“ konců a jeden opravdový konec, který byl skutečným zlomem mysli.

Chrono Cross měl 45 postav, které jste mohli naverbovat do své party. Čtyřicet pět. Přemýšlej o tom. To je víc než v Super Smash Bros Brawl, a to je bojovka. Je to 45 unikátních postav s příběhy, které ovlivňují hru. Pokud jste v té době chtěli mít kontrolu nad tolika postavami v RPG, nejblíže jste se mohli dostat do Fire Emblem, což byla úplně jiná hra. Když přemýšlím o svých nejoblíbenějších chvílích s touto hrou, vzpomínám na cesty, které jsem s těmito 45 postavami absolvoval, naverboval je, některé ztratil, jiné nenáviděl.

Nejpůsobivější na obsazení je to, že (téměř) všechny dávaly smysl. Nebyly to zápletky nebo typizovaní léčitelé, které vám hra strčila do obličeje. Ne, byli to společníci, které jsem naverboval, protože jsem je na své cestě chtěl. Kašlu na léčení, ten houbař je můj přítel.

Když je vše řečeno a uděláno, ačkoli příběh, hudba a svět jsou fenomenální, jsou to právě tato spojení, která Chrono Cross řadí na vrchol mého seznamu nezapomenutelných her. Těším se na své další hraní.