Džungle se zdá být spletí lián, stonků a listů. Jediný způsob, jak se pohybovat skrz neprostupnou zelenou stěnu, je mačeta. Sekáním nožem se ti daří pomalu postupovat, ale práce je vyčerpávající. Konečně se zdá, že se dostáváte na okraj džungle. Cestu vám blokuje jen několik těžkých lián. Vracíš nůž, abys po jedné z nich máchl, ale tvůj domorodý průvodce ti zadrží ruku.

„Ne, pane! Toho se nedotýkej! Obejdi ho! Je to nebezpečné!“

Vysmíváš se mu. „Obejít? Proč? Už jsme skoro venku. Je to jen liána!“

Máchneš mačetou a ta zasáhne tři centimetry tlustou liánu a úhledně ji rozřízne na dvě části. Džungle kolem tebe náhle ožívá. Lány na okolních stromech se začnou hýbat. Ustupuješ, ale je pozdě. Jedna se ti omotá kolem kotníku. Zvedneš nůž, abys ho přeřízl, ale než se stačíš rozmáchnout, další liána se ti omotá kolem ruky a zastaví ji. Třetí liána, silná jako požární hadice, se ti omotá kolem pasu a ty jsi sražen z nohou. Vleče tě do hustého podrostu. Najednou se džungle před tebou rozestoupí a ty uvidíš oranžový lusk vysoký jako člověk. Otevře se a ty se ocitneš v jeho temném nitru. Ocitnete se po pás v lepkavé tekutině, která vás pálí na kůži. Když se za tebou zavřou listy a uvězní tě, ozve se hlas tvého průvodce…

„Pane, měl jste poslechnout!“

Podivný příběh, ale že by to byla pravda? Existuje flóra, která chytá zvířata do pastí a konzumuje maso? Opravdu existují lidožravé rostliny?“

V roce 1878 byl německý badatel Carl Liche svědkem děsivého obřadu. Sledoval, jak obyvatelé kmene Mkodo na Madagaskaru obětovali jednoho ze svých lidí lidožravému stromu. Mladá dívka byla pobídnuta oštěpy, aby vylezla na obří rostlinu, která připomínala přerostlý ananas. Vrchol byl lemován dlouhými chlupatými zelenými úponky a soustavou chapadel obklopujících kaluž medově sladké tekutiny. Když se z tůňky neochotně napila, slovy Liche:

Ukrutný kanibalský strom, který byl tak netečný a mrtvý, náhle ožil divokým životem. Štíhlé jemné dlaně se jí se zuřivostí vyhladovělých hadů na okamžik zachvěly nad hlavou, pak jako by je instinkt s démonickou inteligencí připoutal v náhlých závitech kolem krku a paží; a zatímco se její strašlivé výkřiky a ještě strašlivější smích divoce zvedaly, aby se vzápětí zase zadusily v chrčivém sténání, úponky se jeden po druhém jako velcí zelení hadi s brutální energií a pekelnou rychlostí zvedaly, stahovaly se a ovíjely ji záhyb za záhybem, stále se stahujíce s krutou rychlostí a divokou houževnatostí anakond, které se upínají na svou kořist.

Ačkoli je příběh barvitý, výzkum ukázal, že Licheho vyprávění bylo zcela vymyšlené. Na Madagaskaru nerostl žádný strom zabiják, žádný kmen Mkodo a sám Carl Liche zřejmě nikdy ve skutečnosti neexistoval.

No, to první je jistě pravda. Na světě existuje mnoho rostlin, které se živí masem. Velký biolog Charles Darwin jimi byl fascinován a strávil jejich studiem patnáct let svého života.

Masožravé rostliny

Všechny rostliny jsou na rozdíl od živočichů schopny produkovat vlastní potravu. Odebírají oxid uhličitý ze vzduchu, vodu ze země, světlo ze slunce a vytvářejí si potravu procesem zvaným fotosyntéza. Kromě slunečního světla, oxidu uhličitého a vody potřebují rostliny k přežití také určité minerální látky. Ty si obvykle berou z půdy prostřednictvím svých kořenů.

Rostliny žijící ve vlhkých oblastech, například v bažinách, však mají problém. Voda v těchto oblastech odnáší mnoho živin, které rostliny potřebují ke svému růstu. Některé rostliny našly řešení tohoto problému tím, že se staly masožravými, což znamená „masožravé“. Místo aby získávaly potřebné minerály z půdy, lapají živočichy, většinou hmyz, a živiny si berou z těla nešťastné oběti.

Darwin tyto rostliny původně nazval hmyzožravci. Později vědci usoudili, že tyto rostliny požírají dostatek živočichů (jiných než hmyz), takže by se měl používat termín masožravci.

Masožravé rostliny používají k polapení své kořisti několik různých mechanismů. Žahavé rostliny mají listy, které vyrůstají do váze podobné nádoby s kapucí, která přesahuje otvor. Okraj kapuce je pokryt sladce vonícím nektarem, který láká hmyz. Uvnitř tohoto víka jsou chloupky směřující dolů, které vedou hmyz dále do rostliny, a kluzké voskové plochy, po nichž se oběti obtížně plazí. Na dně váze podobné struktury je bazén s chemickými látkami, které hmyz stráví, pokud do něj spadne. Různé verze rostlin používají různé metody, jak dostat oběti do bazénků. Například trubýš žlutý má ve svém nektaru látku, která ochromí každý hmyz, který ji pozře. Jakmile se oběť napije, brzy spadne do tůňky a je strávena.

Jiné rostliny, například rosnatka, používají nektar k tomu, aby přiměly hmyz přistát na listu pokrytém citlivými chloupky. Každý chloupek má na vrcholu malou kuličku lepkavé tekutiny. Když hmyz přistane, přilepí se na chloupky, kterých se dotýká. Když oběť bojuje, další chloupky se ohnou a přichytí se, aby ještě více zajistily potravu. Lepkavá tekutina se brzy dostane do dýchacích otvorů hmyzu a ten se udusí. Trávicí šťávy brzy následují a lepkavá tekutina a měkké části těla oběti jsou brzy rozpuštěny, aby je rostlina mohla znovu využít.

Možná nejpodivnější a nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka venušina. Mucholapka, jejíž vědecký název je Dionaea muscipula („past na myši Venuše“), vypadá jako malý kruh podivných listů sedících blízko země. Někdy je zakončena dlouhým stonkem s drobnými bílými květy. Tyto rostliny jsou tak zvláštní, že se o nich traduje, že pocházejí z vesmíru a rostou pouze v blízkosti míst, kam dopadají krátery po meteoritech.

Pravdou je, že mucholapka nepochází z druhé planety od Slunce, ale ze Severní a Jižní Karolíny. Její podivné listy mají na konci lalok, který vypadá jako malá zelená mušle se zuby. Uvnitř mušle jsou dva citlivé chloupky. Pokud hmyz přistane na laloku a dotkne se obou chloupků nebo se jednoho z nich dotkne dvakrát během krátké doby, past se spustí. Obě strany škeblového listu se na hmyz rychle zavřou. „Zuby“ se propletou a zajistí, že zvíře nemůže uniknout. Poté, co se past uzavře, uvolní žlázy na vnitřních plochách lastury trávicí šťávy.

Člověkožravé rostliny

Je některá z těchto masožravých rostlin schopna představovat hrozbu pro člověka? Ne tak docela. Největší z masožravých rostlin je příbuzná džbánovitá rostlina jménem Nepenthes. Roste v deštných pralesích jihovýchodní Asie jako liána dlouhá až 50 metrů. Džbány někdy dorůstají délky až jednoho metru. Nepenthes lapá hlavně hmyz a malé žáby, ačkoli v jeho šťávách byli nalezeni mrtví živočichové velcí jako krysa. Některé nalezené džbány Nepenthes jsou dostatečně velké, aby se do nich vešly čtyři litry tekutiny.

Nepenthes však není pro člověka nebezpečný. Ve skutečnosti místní lidé našli způsob, jak je učinit užitečnými. Džbány lze vyčistit a použít k vaření rýže, zatímco jejich dlouhé, silné liány slouží jako provazy.

Jestliže žádná známá masožravá rostlina není dost velká na to, aby sežrala člověka, kde se vzala myšlenka na lidožravé rostliny?

Mrtvolokvětka

Rostlinou zodpovědnou za vznik těchto fám by mohla být Amorphophallus titanum jinak známá jako „mrtvolokvětka“. Amorphophallus titanum, která je údajně největší a nejsmradlavější květinou na světě, vypadá jako něco, co by mohlo sníst člověka. Když kvete, může dosáhnout výšky přes devět metrů a páchne jako směs hnijícího masa a exkrementů. Tento štiplavý zápach přitahuje včely, které jsou v květu uvězněny, dokud nejsou pokryty pylem. Pak se uvolní, aby oplodnily další rostliny.

Květ „květu“ (ve skutečnosti je to technicky list nebo lopatka) kvetoucího Amorphophallus titanum může mít v průměru až tři stopy. Je notoricky známé, že je obtížné přimět titanum kvést mimo jeho domovskou Indonésii a botanické zahrady po celém světě se o to často pokoušejí desítky let bez úspěchu. Od prvního úspěchu v newyorské botanické zahradě v roce 1937 vykvetla Amorphophallus titanum ve Spojených státech jen asi desetkrát.

Když rostlina vykvete, pohybuje se rychle. Může růst až 4 palce za den. Období, kdy je „květ“ otevřený, trvá jen asi dva dny.

Ačkoli Amorphophallus titanum vypadá podobně, jak byste si představovali, že vypadá lidožravá rostlina, a dokonce voní, jako by v ní byl někdo mrtvý, není masožravá.

Ironií osudu je, že lidé jsou pro masožravé rostliny mnohem nebezpečnější než rostliny pro lidi. Smolnička a mucholapka jedovatá žijí v mokřadních oblastech, které jsou ničeny lidskou zástavbou. Také popularita těchto rostlin působí také proti nim. Komerční sběratelé rostlin zbavili oblasti mucholapky jedové ve snaze poskytnout je spotřebitelům. Také mnoho druhů severoamerických džbánovců, po jejichž listech je poptávka v květinářství, bylo sběrateli zdecimováno natolik, že mohou z volné přírody zcela vymizet.

Částečná bibliografie

Meat-Eating Plants by D.M. Souza, Franklin Watts, 2002.

Masožravé rostliny od Tonyho Camilleriho, Kangaroo Press, 1998.

Copyright Lee Krystek 2003. Všechna práva vyhrazena.