(CNN) Tělo po porodu je z kulturního hlediska zdrojem neutuchající fascinace. Jsme nadšenými pozorovateli ženských tvarů po porodu a oslavujeme ty, které se několik měsíců po porodu zbaví všech známek těhotenství. Jsou to ženy, které se, jak říkají bulvární noviny, „odrazí ode dna“, i když málokdo věří, že by se vynaložené úsilí podobalo skákání nebo nějakému podobnému rychlému a organickému pohybu.

Medicínsky je tělo po porodu v podstatě neviditelné. Ve Spojených státech mají ženy v tomto období obvykle jen jednu návštěvu, a to šest týdnů po porodu, a ta bývá krátká. (American College of Obstetricians and Gynecologists nedávno doporučila tuto skutečnost změnit). Při zvládání různých bolestí a dysfunkcí, které po sobě těhotenství a porod zanechávají, jsme do značné míry – a tak trochu beznadějně – odkázány samy na sebe.

Nejenže jsem se po svých těhotenstvích neodrážela, ale představa odrážení se, a to jakýmkoli směrem, mi zněla hrozně. Stejně jako mnoho jiných žen jsem měla poporodní separaci břicha, klinicky známou jako diastasis recti abdominis a hovorově jako mumie bříška: Vazivová tkáň mezi mými přímými břišními svaly, tzv. six-pack svaly, se roztáhla asi o dva centimetry. Také jsem se cítila dost nestabilní a předpokládala jsem, že tyto dvě věci spolu souvisejí.

Obvodní gynekologové se běžně nevyšetřují ani nediskutují o separaci břicha, přestože až 60 % žen se s ní v nějaké míře setkává během prvního roku po porodu a odhadem 33 % se s ní potýká i po něm. Mnohé z nás zjistí, že ji mají, až když pocítí bolest, zhoršenou pohyblivost nebo, ano, ne vždy milovaný podbřišek, který bývá jejím důsledkem.

Všechno výše uvedené jsem zažívala, když jsem se přihlásila na kurz poporodní rehabilitace, který vedla moje učitelka jógy. Jako poslušná studentka jsem se řídila každým pokynem. Vyhýbala jsem se sklapovačkám, které by údajně mezeru ještě zvětšily. A usilovně jsem pracovala na posilování příčných břišních svalů, které se táhnou nahoru a dolů po stranách našeho středu, což by údajně mělo vše spojit.

Měsíce plynuly a já se cítila silnější, štíhlejší. Ale mezera zůstávala. Selhala jsem v režimu? Nebo, což je vzhledem k mému hlubokému odhodlání pravděpodobnější, selhal režim u mě? A také, kdy, pokud vůbec, jsem se mohl považovat za uzdraveného?

Nyní výzkum ukazuje, že jsem měl pravdu, když jsem byl podezřívavý. Lékaři a fyzioterapeuti stále nevědí, co léčí břišní separaci – a zda je vůbec třeba ji léčit.

„Možná to není příjemné slyšet, ale v tuto chvíli nevíme, jak to napravit s nástroji, které máme,“ řekl dr. Elwin Mommers, který se zabývá studiem kýly na Maastricht University Medical Center v Nizozemsku.

O diastáze recti se toho ví jen velmi málo

Mommers je hlavním autorem přehledu studií o odlučování břišních kýl, který byl v prosinci publikován v časopise Surgical Endoscopy. On a jeho tým utřídili všechny dostupné výzkumy na toto téma a zjistili, že nabízejí jen velmi málo jasných informací. Kvalitních studií, z nichž by bylo možné vyvodit závěry, byl nedostatek a těch několik málo kvalitních studií nepřineslo žádná podstatná zjištění.

Nenašli žádný důkaz o tom, že fyzioterapie dává dohromady rozestup nebo že jeden konkrétní cvičební plán je účinnější než jiný. Ano, ženy, které přistoupí na cvičební plán, z něj mohou odcházet s menší mezerou – ale je pravděpodobné, že by se mezera uzavřela sama, bez cvičení. Podle Mommersové by to ženy měly vnímat jako důvod k tomu, aby ignorovaly jakékoli příliš předpisové cvičební plány, které zakazují věci jako shyby a sklapovačky, a dělaly to, co jejich tělu vyhovuje.“

„Můžete dělat, co chcete,“ je první věc, kterou jim říkáme. Když se podíváte na studie, cviky, které se předepisují k léčbě nebo se o ni pokoušejí, jsou zcela protichůdné. Některé se zaměřují na protahování, jiné na stahování a žádné z nich nefunguje,“ řekl Mommers.

Dodal, že mnozí, kteří chtějí zdokumentovat přínos cvičebního plánu, měří mezeru, kdy jsou svaly stažené. V tomto stavu by silnější jádro mohlo účinněji tlačit středové svaly k sobě a vyvolat dojem, že se mezera zmenšila. Trik podle něj spočívá v měření v uvolněném stavu, aby bylo možné přesně určit výsledky.

Mnozí se domnívají, že když je spojovací tkáň mezi břišními svaly natažená, je také slabší, ale podle Mommerse to nemusí být nutně pravda. „Kdyby byla slabá, pak by byla náchylnější ke vzniku kýly, a neexistuje absolutně žádný důkaz, že oddělení břicha nakonec vede ke kýle,“ řekl.

Mommersův výzkum ho také vedl k závěru, že i když operace může pomoci uzavřít mezeru a zploštit břicho, nemusí nutně vést k větší stabilitě. Zatím se zdá, že jde převážně o kosmetickou úpravu.

Další nová studie, publikovaná v časopise Physical Therapy, rovněž zpochybňuje současný konsenzus ohledně léčby břišní separace. Skupina norských vědců se zabývala tím, zda posilování příčných břišních svalů – široce doporučované, včetně mého instruktora – skutečně funguje. Neplatí.

Kari Bø, profesorka na Norské škole sportovních věd a jedna z autorek studie, uvedla, že ji výsledky překvapily. Domnívala se, že taková cvičení jsou řešením. Teď už si tak jistá není.

„Je to velmi rozšířený stav, bohužel důkazy, které stojí za jakoukoli radou, kterou dáváme, jsou velmi nízké nebo žádné,“ řekla.

Jediné doporučení, které může s jistotou vyslovit, je, že „při cvičení břicha by nemělo docházet k žádnému vnějšímu nebo viditelnému rozevírání“. Takže sklapovačky a shyby na zádech jsou v pořádku, pokud se při nich břicho nevypoulí ven.

Její výzkum ji také přivedl k pochybnostem, zda je břišní separace skutečně příčinou bolesti zad a pánevního dna. Podle ní studie ukazují, že výskyt těchto příznaků u žen po porodu není vyšší u žen s mírnou až střední separací ve srovnání s ženami bez separace. „Je možné, že u mnoha žen nemusí mít malá mezera vliv na funkci.“

Přesto Bø chápe, že „kosmetický problém je stále problém“, a plánuje studovat, jakým způsobem mohou ovlivnit život ženy.

Co mohou ženy dělat

I když trénink jádra nepomůže uzavřít mezeru, mohl by pomoci se souvisejícími problémy s pánevním dnem a bolestmi zad. Podle Bø existují přesvědčivé důkazy, že trénink pánevního pletence může pomoci při inkontinenci moči a prolapsu pánevních orgánů. Řekla, že neexistují žádné důkazy o tom, že by speciální cvičení příčných svalů pomáhalo při bolestech zad, a to u běžné populace. Není si vědoma žádných studií, které by se zabývaly konkrétně osobami s břišní separací.

Existují však určité důkazy o tom, že celkové posilování jádra pomáhá při bolestech dolní části zad – a není pochyb o tom, že těhotenství a porod jádro oslabují, zejména v krátkodobém horizontu.

Wendy Powellová, zakladatelka a generální ředitelka společnosti MUTU System, online cvičebního programu pro zotavení po porodu, uvedla, že ženy s bolestmi zad nebo problémy s pánevním dnem by se měly více zaměřit na zarovnání a sílu a méně na mezery.

„Nejde jen o mezery. To je špatná služba. Myšlenka, že tato mezera je problém a její uzavření je řešení – uniká nám to, co je důležité,“ řekla.

Powellová uvedla, že ženy by měly vyhledávat cvičební programy, které berou v úvahu celé tělo, nejen izolované svaly. „Podle mě úspěch vypadá jako funkčnost, tělo, které funguje, které nebolí, které neprosakuje, nevypouklé, nevyčnívá a necítí tlak.“

Podle této definice úspěchu se zdá, že jsem většinou uzdravená. Moje tělo teď funguje naprosto v pořádku. Při procvičování jádra mě nic moc nebolí, netěsní ani se nevypoulí. Zrovna včera večer jsem poskakovala po obývacím pokoji se svými dvěma dětmi beze strachu z odplaty mého středu těla.

Ale ta mezera? Pokud se nerozhodnu pro něco, o čem teď vím, že by to byla zcela kosmetická operace, zdá se, že tu zůstane.“