Tučňák fjordlandský je endemitem Nového Zélandu, hnízdí v malých koloniích na nepřístupných mysech a ostrůvcích podél pobřeží jihozápadního Jižního ostrova a Stewartova ostrova. Lze je pozorovat a slyšet na přistávacích plážích v období od července do prosince. Od příchodu člověka se rozsah a početnost populace značně snížily. Mezi bezprostřední hrozby patří vedlejší úlovky při rybolovu, zavlečení predátoři a vyrušování člověkem.
Identifikace
Dospělí tučňáci fjordlandští mají tmavě modrošedou/černou horní část těla (která při blížícím se pelichání hnědne), na hlavě je často tmavší. Široký žlutý pruh na obočí (hřeben) začíná u nosní dírky a táhne se daleko za oko a klesá dolů po krku; při rozrušení se na tvářích objevuje 3-6 bělavých pruhů. Spodní část těla je hedvábně bílá. Středně velký oranžový zobák má na bázi tenký proužek černé kůže (srov. širší holou růžovou kůži u tučňáka Snaresova). Samice mají menší zobák (hloubka zobáku < 24 mm) než samci (hloubka zobáku >24 mm). Oči jsou hnědočervené, nohy a chodidla nahoře růžovobílé, vzadu a na chodidlech černohnědé. Mláďata mají krátké tenké světle žluté proužky na obočí a skvrnitou bělavou bradu a hrdlo. Hřbetní opeření nově vylíhlých mláďat je výrazně namodralé, opotřebením bledne do černé, před vylíhnutím pak do středně hnědé barvy.
Hlas: volání zahrnuje hlasité vrčení nebo troubení, vysoké kontaktní volání a nízké syčení a vrčení. Volání je podobné volání tučňáků chocholatých Snaresových.
Podobné druhy: Fiordlandští tučňáci chocholatí se nejvíce podobají tučňákovi Snaresovu, který má (v dospělosti) tmavé tváře, větší zobák s výraznou růžovou kůží na bázi a užší pruhy na očním obočí. Všichni ostatní tučňáci chocholatí jsou si také podobní, zejména v nedospělosti, ale všimněte si širokých pruhů na obočí, šedobílého hrdla a tváří a absence holé kůže na bázi zobáku u nedospělých tučňáků chocholatých z Fiordlandu. Nedávno vylétlá mláďata (která jsou menší než dospělí a na hřbetě namodralá) mohou být při plavání zaměněna s tučňáky malými, jsou však dvakrát větší a mají alespoň trochu žlutou barvu nad okem.
Distribuce a stanoviště
Tučňáci chocholatí ze souostroví Fiordland hnízdí nepravidelně v Jižním Westlandu (včetně Bruce Bay a Open Bay Islands), na mnoha místech ve Fiordlandu, na Solander Island, Codfish a Stewart Island a na odlehlých lokalitách. Historické zprávy a fosilní záznamy naznačují, že v minulosti byli rozšířenější, zasahovali až na jih Severního ostrova a pravděpodobně se vyskytovali i v některých částech severního Jižního ostrova. Rozšíření na moři není známo. Několik ptáků pravidelně zalétá na ostrovy Snares a na všechna pobřeží Jižního ostrova na sever až k Wellingtonu a na západ až do Tasmánie. Vaganti zasahují až na sever do Northlandu a Hawke Bay, na západ do Victorie (Austrálie) a na jih do Aucklandu, na Campbellovy a Macquarieho ostrovy. Překvapivě nejsou žádné záznamy z Chathamových ostrovů.
Hnízdní prostředí tučňáka chocholatého je rozmanité, od vzrostlého deštného lesa mírného pásma nebo hustých pobřežních křovin až po mořské jeskyně a pod skalními balvany. Dávají přednost dutinám pod padlými stromy, kořeny, balvany nebo skalními štěrbinami.
Populace
Historické údaje o populaci naznačují, že areál výskytu a početnost tučňáků chocholatých z Fiordlandu značně poklesly. Současný populační trend je nejasný, ale pravděpodobně klesající. V 90. letech 20. století byl učiněn pokus o sérii průzkumů v celém jejich areálu. Celkem bylo zjištěno 2 260 hnízd, nicméně tato čísla je třeba považovat za minimální a skutečný počet hnízdících párů je pravděpodobně značně podhodnocený.
Ohrožení a ochrana
Na moři jsou tučňáci fjordlandští ohroženi vedlejšími úlovky z rybolovu, zejména ze setů a pobřežních vlečných sítí, přičemž míra vedlejších úlovků se v roce 2011 odhadovala na 38-176 ptáků ročně. Potenciální extrémní riziko pro tučňáka fjordlandského představují ropné skvrny, pokud k nim dojde v blízkosti hnízdních kolonií mezi červnem a březnem.
Hlavní hrozbou na souši jsou zavlečení predátoři (zejména hraboši). Při rozmnožování nebo pelichání v blízkosti přístupových cest představují vysoké riziko psi a silniční zvěř. Tučňáci fjordlandští jsou citliví na vyrušování člověkem zejména v místech rozmnožování a pelichání. Vyrušení může způsobit útěk tučňáků, což usnadňuje predaci hnízd a může způsobit hladovění pelichajících tučňáků. Přítomnost člověka na místech přistání může mít za následek nižší hmotnost mláďat a snížené přežívání v prvním roce života.
Hnízdění
Pěnkavy obecné hnízdí ve volných koloniích (hnízda vzdálená 1-3+ m od sebe), často v odlehlých, obtížně přístupných biotopech. Dvě vejce jsou snesena s odstupem asi 3-6 dní v červenci až srpnu, přičemž první vejce (A-) je menší než druhé (B-). Fiordlandští tučňáci chocholatí obvykle odchovají pouze jedno mládě, přestože snesli dvě vejce. V příznivých letech se však podařilo odchovat dvě mláďata až u 12 % hnízdících párů. Inkubace začíná po snesení druhého vejce. Obě pohlaví se o inkubaci dělí po dobu 5-10 dnů, poté nejprve samice a poté samec opouštějí kolonii a vydávají se na 10-14denní cestu za potravou. V době, kdy samci odlétají po námluvách a následné první dlouhé inkubační směně, mají za sebou asi 6 týdnů půstu. Vejce se líhnou v září po 31-36 dnech inkubace, přičemž větší vejce B se líhnou jako první. Mláďata jsou první 3 týdny hlídána samcem a krmena samicí, poté jsou ponechána bez dozoru a obvykle tvoří malé jesličky. Oba rodiče pokračují v krmení mláďat až do jejich vylíhnutí ve věku asi 75 dní koncem listopadu nebo začátkem prosince.
Pohyb a ekologie
Po vylíhnutí opouštějí dospělí jedinci na 60-80 dní hnízdo, aby se vykrmili na každoroční líhnutí. Úspěšní pářiči se vracejí do svých kolonií koncem ledna nebo začátkem února a v té době váží asi o 2 kg více než na konci období rozmnožování. Mladí a nechovní jedinci se vylíhnou asi o měsíc dříve. Během pelichání (asi 3 týdny) spotřebují téměř polovinu své tělesné hmotnosti a zároveň jim roste nové peří. Přibližně koncem února nebo začátkem března většina tučňáků odplouvá na moře a do kolonie se vrací až koncem června nebo začátkem července.
Potrava
O mořské ekologii fiordlandských tučňáků chocholatých je známo jen málo. Složení kořisti se mezi severním Fiordlandem a ostrovem Codfish značně lišilo a sestávalo z hlavonožců, korýšů a ryb.
Webové odkazy
Heather, B.D.; Robertson, H.A. 2000. Terénní průvodce ptáky Nového Zélandu. Viking, Auckland.
McLean, I.G. 1990. Vyhánění mláďat tučňákem chocholatým z Fiordlandu. Notornis 37: 181-182.
Miskelly, C.M.; Bell, M. 2004. An unusual influx of Snares crested penguins (Eudyptes robustus) on the Chatham Islands, with a review of other crested penguin records from the islands. Notornis 51: 235-237.
Richard, Y.; Abraham, E.; Filippi, D. 2011. Assessment of the risk to seabird populations from New Zealand commercial fisheries [Posouzení rizika pro populace mořských ptáků v důsledku komerčního rybolovu na Novém Zélandu]. Ministerstvo rybolovu, Wellington, Nový Zéland. 66 s.
Taylor, G.A. 2000. akční plán na ochranu mořských ptáků na Novém Zélandu. Část A, Ohrožení mořští ptáci. Department of Conservation, Wellington, Nový Zéland.
van Heezik, Y. 1989. Diet of Fiordland crested penguin during the post-guard phase of chick growth [Strava tučňáka chocholatého z Fiordlandu během post-ochranářské fáze růstu mláďat]. Notornis 36: 151-156.
van Heezik, Y. 1990. Diets of yellow-eyed, Fiordland crested, and little blue penguins breeding syrnpatrically on Codfish Island, New Zealand [Strava tučňáků žlutookých, fiordlandských chocholatých a malých modrých hnízdících syrnpatricky na Codfish Island na Novém Zélandu]. New Zealand Journal of Zoology 17: 543-548.
Warham, J. 1974. The Fiordland crested penguin Eudyptes pachyrhynchus (Tučňák chocholatý z Fiordlandu). Ibis 116: 1-27.
Warham, J. 1975. The crested penguins (Tučňáci chocholatí). Pp. 189-269 in Stonehouse, B. (ed.). The biology of penguins [Biologie tučňáků]. Macmillan, London.
Williams, T.D. 1995. The penguins, Spheniscidae (Tučňákovití). Oxford University Press, Oxford.
Doporučená citace
.