Termín „vzdělávací systém“ zahrnuje všechny instituce, které se zabývají vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, zejména předškolní zařízení/školku, mateřskou školu, základní školu, nižší střední školu, střední odborné učiliště, střední všeobecně vzdělávací školu nebo gymnázium/gymnázium/lyceum, střední školy, odborné školy a na terciární úrovni polytechniku/Fachhochschule, univerzity a také instituce vzdělávání dospělých, jako jsou centra vzdělávání dospělých.

Struktura vzdělávacího systému se liší mezi jednotlivými národy a příležitostně také v rámci národů v různých regionech/zemích (např. v Německu). Konkrétní rozdíly se týkají otázky, zda a kdy jsou mladí lidé/děti rozděleni a vybráni, aby chodili do různých škol. Rozdělení do jednoho nebo více typů škol může být skutečností hned po čtyřech letech školní docházky nebo po základní škole a v některých systémech jsou možnosti pokračovat v různých kolejích na konci každého typu školy otevřeny velmi brzy. V některých systémech je školní vzdělávání komplexnější alespoň během prvních devíti let. Přestože se jednotlivé vzdělávací systémy liší podle toho, zda se jedná o výběrovou nebo komplexní školní docházku, lze všechny systémy zařadit podle Mezinárodní klasifikace standardů vzdělávání (ISCED) do určitých úrovní z hlediska formálního a neformálního vzdělávání: Vzdělávání v raném dětství (úroveň 0), primární vzdělávání (úroveň 1), nižší sekundární vzdělávání (úroveň 2), vyšší sekundární vzdělávání (úroveň 3), postsekundární neterciární vzdělávání (úroveň 4), krátkodobé terciární vzdělávání (úroveň 5), bakalářské nebo ekvivalentní vzdělávání (úroveň 6), magisterské nebo ekvivalentní vzdělávání (úroveň 7), doktorské nebo ekvivalentní vzdělávání (úroveň 8) a jinde nezařazené vzdělávání (úroveň 9) (UNESCO UIS 2011). V tomto YOUNG_ADULLLT – výzkumu provádíme konkrétně výzkum mladých dospělých ve věku od 18 do 29 let, takže formální a neformální vzdělávací instituce a organizace, které se zabývají touto věkovou skupinou, jsou většinou na sekundární a terciární úrovni, stejně jako na úrovni vzdělávání dospělých, což znamená, že úrovně ISCED 3, 4, 5 a 9 jsou zvláště zajímavé z hlediska přechodu ze školy do práce nebo odborného vzdělávání, respektive ze školy do dalšího vzdělávání, čímž považujeme tyto body přechodu za situace zvýšené strukturální zranitelnosti. Tím se oslabuje pojetí vzdělávacích „systémů“ jako dobře integrovaného celku, kterým studenti procházejí.

Kategorizace typu vzdělávacího systému podle stratifikace a standardizace může probíhat tak, jak ji prezentuje Jutta Allmendinger (národní příklady z výzkumu EU GOETE- a YOUNG_ADULLLT-). Tyto atributy je však třeba považovat za hodnocení.

Tabulka 1. Kategorizace zemí; podle Allmendingera (1989).

Struktura vzdělávacích systémů se liší také podle způsobu řízení a vlastnictví školského systému; existují zcela veřejné spíše monolitické systémy a pak také segmentované systémy, v nichž jsou i soukromé školy. V tomto projektu se výzkum zaměřuje na situaci mladých dospělých a odlišné (SVP) vzdělávací politiky z národního, z hlediska funkčního regionu a mezinárodního (komparativního) hlediska. Na základě Allmendingerovy kategorizace je důležité pochopit, jak různé vzdělávací systémy poskytují potřebné certifikáty a/nebo dovednosti, aby mladým dospělým umožnily vstup na trh práce, ať už je to více vázáno na certifikáty, nebo na školení při práci, čímž se projevuje vliv příslušného typu vzdělávacího systému.

(Risto Rinne & Anne Weiler)

.