V koloniální éře se oblast, která se později stala Východním Bostonem, skládala z pěti ostrovů v bostonském přístavu – Noddle’s, Apple, Governor’s, Bird a Hog Islands. Prvním evropským osadníkem na ostrově Noddle’s Island byl v roce 1633 Samuel Maverick, ale trvalo ještě dalších dvě stě let, než se začalo s větším rozvojem a zastavováním pozemků. V roce 1833 založil generál William Sumner společnost East Boston Trade Company, která začala zasypávat bažiny, stavět přístaviště a budovat železniční nákladní terminál. V roce 1836 město Boston připojilo Východní Boston – neboli Eastie, jak mu místní obyvatelé později říkali – a vznikla nová průmyslová odvětví, včetně cukrovaru, kovárny železa, dřevařské společnosti a mnoha loděnic.

Spuštění kliprové lodi Glory of the Sea z loděnice Donalda McKaye na Border Street, 1869.

Nejznámějším z východobostonských průmyslníků byl Donald McKay, přistěhovalec z Nového Skotska, který v roce 1845 otevřel loděnici na Border Street, Během následujících čtyřiceti let McKay vyráběl kliprové lodě, které překonávaly rychlostní rekordy po celém světě. McKay najímal kvalifikované dělníky z kanadských přímořských provincií, Skotska a Skandinávie. V devatenáctém století žilo ve východním Bostonu více obyvatel narozených v Kanadě než v kterékoli jiné bostonské čtvrti. Kanaďané, kteří se rozrostli ze zhruba 1300 obyvatel v roce 1855 na přibližně 9000 v roce 1900, pracovali hlavně v loděnicích nebo později jako tesaři, strojníci, paliči a úředníci.

Stejně jako v jiných částech města tvořili Irové největší skupinu osob narozených v zahraničí i ve východním Bostonu. Irská migrace prudce vzrostla s velkým hladomorem ve 40. letech 19. století a sčítání lidu zaznamenalo v roce 1855 více než 3500 obyvatel narozených v Irsku. Většina z nich pracovala jako dělníci, kteří vysušovali bažiny, stavěli přístaviště a později převáželi zboží na rušném nábřeží východního Bostonu. Až do 80. let 19. století žili převážně v blízkosti nábřeží v okolí Jeffries Point, Maverick Square a Eagle Hill. Irští katolíci založili v roce 1844 kostel svatého Mikuláše – později přejmenovaný na kostel Nejsvětějšího Vykupitele. Kostel a jeho farní škola se staly centrem života irských katolíků ve východním Bostonu a zůstaly největší farností sloužící přistěhovalcům pozdějších etnických skupin.

V 80. letech 19. století byl založen protestanty provozovaný Immigrants Home, který poskytoval přístřeší nově příchozím ženám a dětem na Marginal Street, na snímku z roku 1910. Archiv města Boston.

Po dokončení první železnice na pevninu v roce 1875 a prvního tramvajového tunelu do centra města v roce 1901 se východní Boston těsněji spojil se zbytkem města. A brzy se stal vhodnou přistávací oblastí pro novou vlnu přistěhovalců z Ruska, Itálie a Portugalska. Počet obyvatel čtvrti tak vzrostl z 36 930 v roce 1890 na 62 377 v roce 1915. Nově příchozí našli práci v železničních docích, uhelných loděnicích, strojírnách a továrnách na cukrovinky, obuv, textil a oděvy, které nahradily starý dřevozpracující průmysl. V 80. letech 19. století byly na pomoc nově příchozím založeny dvě osady, Good Will House na Webster Street a Trinity House na Meridian Street, a také Immigrant’s Home na Marginal Way. Příliv nově příchozích navíc vyvolal potřebu nového rodinného bydlení a od 80. let 19. století byly postaveny stovky třípodlažních domů.

První z těchto nově příchozích skupin přistěhovalců byli v 90. letech 19. století ve východním Bostonu Židé z Ruska a východní Evropy. Židé, kteří utíkali před násilnými pogromy v ruském impériu a před stísněnými životními podmínkami v North a West Endu, se usazovali v oblasti severně od Maverick Square a v Eagle Hill. Na počátku dvacátého století se podél ulic Chelsea a Porter Street rozkládala prosperující židovská obchodní zóna s košer trhy, restauracemi a dalšími podniky. V okolí se nacházelo několik synagog, včetně největší z nich, Ohel Jacob, na rohu ulic Gove a Paris Street. Židovská populace dosáhla vrcholu kolem první světové války, kdy zde žilo odhadem pět tisíc obyvatel narozených v zahraničí. V té době to byla pravděpodobně největší židovská komunita v Bostonu.

V týchž letech se ve východním Bostonu začali usazovat také Italové. Mnozí přišli z North Endu, ale brzy přišli další přímo z Kalábrie a Sicílie. V prvních letech dvacátého století se usadili v Jeffries Point a v blocích severně od Maverick Square, zatímco menší část přistěhovalců ze severní Itálie se usadila v Orient Heights. Počet těchto obyvatel italského původu se mezi lety 1910 a 1920 více než zdvojnásobil a vzrostl z 4565 na 10 151 osob. Pro náboženské potřeby rostoucí italské komunity byl v roce 1905 otevřen kostel Panny Marie z hory Karmel na Gove Street, který nabízel mše a další bohoslužby v italštině.

Po první světové válce se Italové a Italové stali dominantní etnickou skupinou ve východním Bostonu a zůstali jí až do konce dvacátého století. Irové z Eastie se mezitím přesunuli na sever do Orient Heights a Winthropu, zatímco místní Židé se přestěhovali do Chelsea, Roxbury, Dorchesteru a dalších rostoucích židovských komunit. Pracovníci, kteří se zabývali osídlováním, nazvali Východní Boston „zónou vzniku“.

Východní Boston dosáhl nejvyššího počtu obyvatel v roce 1925, kdy zde žilo více než 64 000 lidí. Omezení přistěhovalectví ve 20. letech 20. století však následně postupně snížilo počet přistěhovalců. Imigrační stanice ve východním Bostonu, která byla otevřena v roce 1921, fungovala především jako screeningové a detenční centrum pro neoprávněné přistěhovalce a deportované osoby. Eastie se mezitím stala převážně italsko-americkou čtvrtí, jejíž populace začala po druhé světové válce klesat. Jak se bostonská ekonomika měnila z výrobní na ekonomiku založenou na službách, mnoho místních závodů bylo uzavřeno, včetně East Boston’s Maverick Mills v roce 1955, Bethlehem Shipyards v roce 1983 a P&L Sportswear v roce 1986. Nicméně růst Loganova letiště zaměstnal mnoho etnických rodin v Eastie, což stimulovalo ekonomiku, ale také podnítilo rozvoj, který zasahoval do prostoru a kvality života v sousedství.

Salvadorské ženy předvádějí tradiční tanec na průvodu Salvadoran American Day Parade v East Bostonu, 2016. Se svolením salvadorského konzulátu.

Přijetí imigračního zákona v roce 1965 otevřelo novou éru migrace, která později doplnila populaci Eastie o nové rozmanité přistěhovalce. Od 80. let 20. století se ve čtvrti začal usazovat rostoucí proud obyvatel jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky. Nejpočetnější skupiny pocházely ze Střední Ameriky a Kolumbie, kde občanské války, násilí spojené s drogami a ekonomické nepokoje přiměly mnoho lidí k odchodu. Další byli uprchlíci před válkou ve Vietnamu a genocidou v Kambodži. Když se usadili mezi starší a ubývající bělošskou populací, někteří z nich se setkali s nepřátelským nebo dokonce násilným přijetím. Přesto se v devadesátých letech a později v Eastie nadále usazovali nově příchozí, včetně novějších skupin z Mexika, Brazílie, Peru a Maroka.

Dnes je East Boston mimořádně rozmanitou čtvrtí s nejvyšším procentem osob narozených v zahraničí ze všech bostonských čtvrtí. V poslední době se výrazně zvýšily náklady na bydlení, protože na nábřeží byly postaveny nové luxusní kondominia, což zvýšilo nájemné a vytlačilo mnoho přistěhovalců z dělnické třídy. Východní Boston prošel v průběhu své historie mnoha změnami, ale dlouho působil jako domov pro přistěhovalecké snaživce. Zůstává však otázkou, zda si Východní Boston udrží pověst zóny vzniku, nebo zda nadcházející gentrifikace bude pro tuto čtvrť znamenat novou kapitolu.

Výzkum a psaní tohoto profilu bylo dílem studentů semináře Contested Cities profesorky Marilynn Johnsonové na katedře historie Boston College v roce 2016. Více informací o historii konkrétních skupin přistěhovalců v Eastie najdete na níže uvedených odkazech.