Autosarkofagie je praktika pojídání částí sebe sama a je známá také jako „autokanibalismus“ a „autokanibalismus“. Tato praxe je velmi vzácná a v psychologické a psychiatrické literatuře byla zdokumentována pouze několikrát (a ve všech případech se jedná o jednotlivé případové studie). Někdy bývá označována jako druh piky (na základě toho, že dotyčný jí něco nevýživného), i když osobně si myslím, že je to zavádějící, protože lze tvrdit, že lidské maso může být výživné (i když většina lidí považuje celý koncept za morálně odporný).

Je zřejmé, že k některým zdánlivě autosarkastickým činům dochází nechtěně nebo bez vědomí. Například pojídání a polykání odumřelých buněk z jazyka a tváří bychom stěží klasifikovali jako skutečný autokanibalismus. I když si je někdo tohoto činu vědom, ještě to nemusí nutně znamenat, že se jedná o autokanibalistický čin. Například spolknutí krve po krvácení z nosu nebo náhodné kousnutí do vlastního jazyka by nebylo klasifikováno jako autosarkastický čin. Ani kousání a pojídání vlastních nehtů nebo vlasů (trichofagie), ačkoli někteří mohou toto chování klasifikovat jako druh piky).

Existují však zdokumentované případy autosarkofagie, kdy lidé jedli vlastní kůži jako extrémní formu modifikace těla. Někteří autoři tvrdí, že autovampirismus (tj. praktika, kdy lidé pijí vlastní krev) by měl být také klasifikován jako forma autosarkofágie (i když si opět myslím, že je to trochu přitažené za vlasy).

Tato praktika se rozhodně dostala do popředí v některých vysoce známých příkladech ve fiktivní literatuře. Pravděpodobně nejznámějším příkladem byl román Thomase Harrise Hannibal (a také filmová adaptace v režii Ridleyho Scotta), kde Hannibal „Kanibal“ Lecter psychologicky manipuluje s pedofilem Masonem Vergerem, aby snědl svůj vlastní nos, a poté přiměje Vergera, aby si odřezával kusy vlastního obličeje a krmil jimi svého psa. V ještě hrůznější autosarkofágní scéně se Lecterovi podaří nakrmit agenta FBI Paula Krendlera kousky vlastního mozku. Ve skutečném životě (spíše než ve fikci) je autosarkofagie obvykle mnohem méně žaludek zvedající, ale v extrémních příkladech může být stále něčím, co lidi nutí kroutit se.

Ojediněle byly zaznamenány případy nucené autosarkofagie, kdy byli lidé nuceni jíst části vlastního těla (jako ve fiktivních scénách v Hannibalovi). Je například známo, že k nucené autosarkofágii docházelo jako k formě mučení během války. Uherská hraběnka Alžběta Báthory de Ecsed (1560-1614) – a dnes považovaná za nejplodnější ženskou vražedkyni v dějinách – údajně nutila některé své služebníky jíst vlastní maso (a údajně se také koupala v krvi panen, aby se udržela mladá). V roce 1500 španělští kolonizátoři nutili domorodé obyvatele jíst vlastní varlata. V nedávné době byly zaznamenány případy nuceného kanibalismu při převratu na Haiti v roce 1991 a zprávy z roku 1998 o súdánské mládeži, která byla nucena jíst vlastní uši (zveřejněno v článku o lidských právech v The Lambeth Daily, 6. srpna 1998)

V závislosti na použité definici autosarkofágie může spektrum autokanibalismu potenciálně sahat od chování, jako je pojídání kousku vlastní kůže, až po pojídání vlastních končetin. Zde jsou čtyři příklady autosarkofágie, které byly hojně uváděny v médiích, ale velmi se liší rozsahem i reakcí veřejnosti na ně.

• Příklad 1. Autosarkofágie: Po liposukci v roce 1996 uspořádal chilský umělec Marco Evaristti večeři pro své blízké přátele a podával těstovinový pokrm s masovými kuličkami z hovězího masa a tukových zbytků po liposukci. Evaristti tvrdil, že toto jídlo bylo uměleckým vyjádřením, ale bylo velmi kritizováno jako „nechutné, hledající publicitu a nemorální“.
• Příklad 2: V únorové epizodě britského kuchařského pořadu TV Dinners na Channel 4 z roku 1998 byla ukázána matka, která se dopustila placentofagie, když uvařila svou vlastní placentu (se smaženým česnekem a šalotkou), z níž udělala paštiku a podávala ji na chlebu foccacia. Pořad obdržel mnoho stížností, kterým vyhověla britská komise pro vysílací standardy, která dospěla k závěru, že konzumace placentové paštiky ve velmi sledovaném televizním pořadu „porušila konvence“.
• Příklad 3: V roce 2009 si Andre Thomas, 25letý vrah odsouzený k trestu smrti v Texasu (a s psychickými problémy v minulosti), ve vězení vytrhl oko a snědl ho.
• Příklad 4: V předchozím blogu o vorarefilii jsem se zabýval případem Němce Bernda Jürgena Brandeho, který se věnoval sebekanibalismu (uřízl si a poté snědl vlastní uvařený penis), než ho zabil a snědl Armin Meiwes, „kanibal z Rotenburgu“ (který se také podílel na snědení Brandeho uvařeného penisu).

Ve vědeckých časopisech se diskutovalo a psalo pouze o tomto druhém případu, a i tehdy se pozornost soustředila spíše na kanibalistické činy Brandeho vraha než na autokanibalistický čin samotného Brandeho. Po prohledání odborné literatury jsem našel pouze osm studií, které kdy referovaly přímo o autosarkofagii. Všechno to byly případové studie a zahrnovaly práce, které publikovali např:

• Mikellides (1950, dva případy, Kypr – žádné podrobnosti, protože článek byl napsán v řečtině)
• Comarr a Feld (1964, jeden případ, muž tetraplegik, který si ukousl maso z prstů, ale maso vyplivl, místo aby ho snědl, USA)
• Betts (1964, jeden případ, psychotický muž, který ze svých ramen snědl velké množství vlastní kůže, podkoží a krve, USA)
• Mintz (1964, jeden případ, psychotický muž, který snědl vlastní prostředníček, USA)
• Beneke (1999, jeden případ, nepsychotická 28letá žena, která se dopouštěla sebekanibalistických činů v rámci volby životního stylu v souvislosti s extrémní úpravou těla, USA)
• de Moore a Clement (2006, jeden případ, psychotický muž, který zneužíval amfetaminy a snědl dva vlastní prsty, Austrálie)
• Monasterio a Prince (2011, jeden případ, nepsychotický 28letý muž, který si amputoval a snědl vlastní prst, Austrálie)
• Sunay a Menderes (2011, jeden případ, starší 80letý muž s Alzheimerovou chorobou, který snědl dva své prsty, východní Evropa).

Dr Friedemann Pfafflin (forenzní psychoterapeut na univerzitě v Ulmu, Německo) a který psal o Arminu Meiwesovi, „rotenburském kanibalovi“, tvrdí, že „kromě aktů kanibalismu, které vyplývají ze situací krajní nutnosti … jsou kanibalistické činy jednotlivců vždy výrazem těžké psychopatologie“. Několik případových studií v literatuře – i když velmi vzácných – však ukazuje, že závažná psychopatologie chyběla, takže to neplatí univerzálně.

Dr Mark Griffiths, profesor herních studií, International Gaming Research Unit, Nottingham Trent University, Nottingham, UK

Další literatura

Ahuja, N. & Lloyd, A.J. (2007). Self-cannibalism: an unusual case of self-mutilation (Sebepoškozování: neobvyklý případ sebepoškozování). Australian and New Journal of Psychiatry, 41, 294-5.

Beneke M. (1999). První zpráva o nepsychotickém sebekanibalismu (autofagii), dělení jazyka a jizvení (skarifikaci) jako extrémní formě kulturní modifikace těla v západní civilizaci. American Journal of Forensic Medicine and Pathology, 20, 281-285.

Betts, W.C. (1964). Autokanibalismus: další pozorování. American Journal of Psychiatry 121, 402-403.

Comarr, A.E. & Feld, M. (1964). Autokanibalismus u tetraplegického pacienta. American Journal of Surgery, 107, 642-643.

de Moore, G.M. & Clement, M. (2006). Self-cannibalism: an unusual case of self-mutilation (Sebepoškozování: neobvyklý případ sebepoškozování). Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 40, 937.

Huffington Post (2009). Andre Thomas, texaský vězeň odsouzený k smrti, si vytrhl oko a snědl ho. TheHuffington Post, 9. září. Nachází se na adrese: http://www.huffingtonpost.com/2009/01/09/andre-thomas-texas-death-_n_156765.html

Mikellides, A.P. (1950). Dva případy autokanibalismu (autosarkofagie). Cyprus Medical Journal, 3, 498-500.

Mintz, I.L. (1964). Autokanibalismus: případová studie. American Journal of Psychiatry, 120, 1017.

Monasterio, E. & Prince, C. (2011). Autokanibalismus v nepřítomnosti psychózy a užívání návykových látek. Australasian Psychiatry, 19, 170-172.

Pfafflin, F. (2008). Dost dobrý k jídlu. Archives of Sexual Behavior, 37, 286-293.

Reuters (1997). Masové kuličky z tuku, chce někdo? Květen 18. Nachází se na adrese: http://uk.reuters.com/article/2007/05/18/oukoe-uk-chile-artist-idUKN1724159420070518

Sunay, O. & Menderes, A. (2011). Sebekanibalismus prstů u pacienta s alzheimerem. Balkan Medical Journal, 28, 214-215.

.