11.08.2020

Výstava v památníku v Ravensbrücku nabízí znepokojivý pohled na život v nacistickém táboře, kde žily pouze ženy.

Špatné svědomí? Lítost? Maria Mandlová ani jedno z toho ani zdaleka nezažila. „V táboře nebylo nic špatného,“ říká vrchní dozorkyně čistě ženského koncentračního tábora v německém Ravensbrücku. Šestatřicetiletá Mandlová byla v roce 1948 oběšena poté, co ji krakovský soud odsoudil k trestu smrti jako válečnou zločinkyni.

Její krutá kariéra je součástí nové výstavy o dozorkyních v koncentračních táborech na památném místě. V Ravensbrücku, 80 km severně od Berlína, bylo v letech 1939-1945 vězněno přes 140 000 lidí, převážně žen a dětí z více než 30 zemí. Tábor byl také hlavním výcvikovým a náborovým místem pro dozorkyně. V Ravensbrücku jich pracovalo asi 3300.

Rakouška Maria Mandlová byla přesně taková, jakou samozvaní zastánci „panské rasy“ chtěli, aby jejich dozorkyně byly: loajální a nemilosrdné.

Někdo jako Mandlová se mohl v rámci zvrácené nacistické hierarchie dostat na různá místa. V roce 1942, po třech letech v Ravensbrücku, byla převelena na práci do tábora smrti Osvětim. Tam vytvořila Osvětimský ženský orchestr, který byl nucen hrát hudbu při transportech vězňů a popravách.

V roce 1940, po začátku druhé světové války, byly dozorkyně začleněny pod Hitlerovu elitní jednotku smrti SS (Schutzstaffel, anglicky Protection Squadron.) Čerstvě koncipovaná a aktualizovaná výstava „Ve službách SS“, poprvé koncipovaná v roce 2004, se nevyhýbá detailům. Pečlivě bylo zváženo i umístění výstavy: Staré baráky pro ženské táborové dozorkyně se nacházejí hned vedle bývalého tábora. Pouze zeď a ostnatý drát oddělovaly pachatele od jejich obětí.

Přečtěte si více: Osvětim:

„Jsi dáma, ale můžu tě uhodit“

Na výstavě si můžete poslechnout i zvukové záznamy mučení a rozmarného týrání vězňů. Některé rozhovory se svědky jsou staré více než 20 let. Například Ursula Winska z Polska na videozáznamu vysvětluje, jak Maria Mandlová na jedné z cest v táboře zvlášť brutálně zbila starší ženu. Když jí spoluvězeňkyně přišla na pomoc, skončila zase v bunkru. Ještě několik měsíců poté dostávala každý den rány do obličeje s posměšným komentářem: „

Některé dozorkyně občas projevily trochu lidskosti. Podle jiné polské vězeňkyně, Henryky Stanecké, se její skupina vězňů směla po skončení blátivé celodenní práce na poli s cukrovou řepou vykoupat v jezeře. „Jedna dozorkyně nám dokonce dala ručník,“ řekla Stanecka.

Přečtěte si více: Německá společnost, která umožnila holocaust

„Atraktivní jako bezduchá práce u montážní linky“

Čím déle válka trvala, tím obtížnější bylo pro nacisty najít dobrovolné dozorce. Noví zaměstnanci byli získáváni prostřednictvím inzerátů v novinách. Slova „koncentrační tábor“ se v těchto popisech práce nevyskytovala. Například inzerát v Hannoverscher Kurier z roku 1944 zněl: „Hledáme zdravé pracovnice ve věku 20-40 let na místo ve vojenské službě“. Odměna byla přiznávána na základě tarifů pro státní zaměstnance. Kromě toho role slibovala: „

Takovéto vyhlídky stačily mnoha ženám k tomu, aby se přihlásily. Mezi nimi byla i jedna žena identifikovaná pouze jako Waltraut G.. V rozhovoru z roku 2003 vysvětlila, že práci vzala z finančních důvodů. Byla nejstarší z pěti sourozenců. „Takže jsem o tom opravdu dlouho nepřemýšlela, jediné, co mě napadlo, bylo: Když si tam můžu vydělat víc, tak tu práci vezmu.“ Anna G. také neměla žádné zábrany práci přijmout. Práce v táboře jí připadala jednoduše „atraktivní jako bezduchá práce u montážní linky“, jako v továrně.

Přečtěte si více: Osvětim, 75 let poté: Jen někteří šli před soud

Zřejmě jen velmi malý počet dozorců dal výpověď nebo vyjádřil jakýkoli odpor. Kurátorka výstavy Simone Erpelová však říká: „Nenašli jsme žádné indicie, že by někdo, kdo dal výpověď nebo vyjádřil jakýkoli odpor, byl jakkoli pronásledován.

„To je důležité, protože po válce dozorci na svou obhajobu uvedli, že by byli uvrženi do koncentračního tábora, kdyby se odvážili odmítnout plnit rozkazy, ale nenašli jsme o tom žádné indicie, takže se museli rozhodovat sami,“ říká Erpelová.

Většina dozorkyň v táborech se po válce neměla čeho bát. Pouze 77 z nich muselo podle Erpelové, která je zároveň historičkou, stanout před soudem. Rozsudky smrti, jako v případě Marie Mandlové, nebo dlouhé tresty vězení byly vzácné. Pozdější vyšetřování se většinou obešlo bez následků pro ty geriatrické dozorkyně tábora, které ještě žily. Naposledy bylo řízení v osmi případech oficiálně ukončeno v únoru 2020 německou spolkovou zemí Braniborsko, kde se Ravensbrück nachází: v sedmi případech proto, že obžalovaní nebyli schopni výslechu nebo účasti na jednání, a v jednom případě pro nedostatek důkazů.

Přečtěte si více:

Pravá nacistická uniforma?

„Nevinen“ – tak se hájilo několik dozorkyň, jejichž případy se dostaly před soud. Pokud šlo o pachatele, bylo to vše, co bylo třeba říci. Žádná neřekla nic, co by jejich obětem mohlo vůbec pomoci. Tato kapitola německé judikatury je dnes – 75 let po osvobození tábora Ravensbrück – „historií“, jak říká jeden státní zástupce v rozhovoru, který si můžete poslechnout na výstavě.

K dispozici je také místnost, která se zabývá „fakty a fikcí“. Ta se zabývá postavou dozorkyně v táboře v literatuře a filmu, stejně jako obchodem s nacistickými memorabiliemi. Vedle románu Předčítač od Bernharda Schlinka, který byl přeložen do 50 jazyků a zfilmován s Kate Winsletovou, je k vidění polně šedá uniforma SS. „Mohlo by se jednat o padělek,“ stojí v doprovodném textu, který vysvětluje nejistý původ tohoto kusu oděvu – ale je zde dámská strážní čepice, která je určitě pravá. Muzeu v Ravensbrücku ji věnoval bývalý francouzský vězeň.

Panenka v uniformě SS

V závěrečném rohu expozice se nachází prosklená skříňka s panenkou. Jmenuje se Silken Floss a je to akční figurka podle hlavní postavy filmu Franka Millera Duch z roku 2008. V příběhu podle komiksu Willa Eisnera ze 40. a 50. let minulého století hraje hrdinku Scarlett Johanssonová. Původní komiks je kriminální thriller s mystickými a komediálními prvky. Panenka v památníku v Ravensbrücku má blond vlasy a nosí uniformu SS. Podobné věci si můžete snadno koupit na internetu – ale možná vám to také přijde nevkusné.

Marcela Fürstenaua.