Gustave Moreau: Oidipus a sfinga – 1864

New York, The Metropolitan Museum of Art

Příběh o Oidipovi obsahuje většinu klasických ingrediencí, které bychom očekávali od některého z řeckých mýtů: tragédii, krutost, záměnu identity, tajemná monstra a v pozadí toho všeho delfské proroctví, které na hrdinu uvalí strašlivé břímě.

Oidipus byl synem thébského krále Laia a jeho královny Jokasty. Jako novorozeně byl opuštěn na hoře svým otcem, který zaslechl věštbu, že jeho syn ho zabije. Dítě však našel pastýř, který ho odnesl do Korintu, kde ho tamní král vychoval jako vlastní. Když věštírna v Delfách řekla Oidipovi, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou, rozhodl se opustit Korint, aniž by věděl, že byl adoptován. Při cestě do Théb potkal na úzké cestě muže; došlo ke sporu o právo přednosti v jízdě, který skončil tím, že Oidipus cizince zabil – nevědomky se tak naplnila první část věštby, neboť druhou stranou sporu byl král Laius. Když Oidipus pokračoval v cestě do Théb, narazil na obludnou Sfingu, která držela město v zajetí, hlídala cesty vedoucí do města a zabíjela každého pocestného, který nedokázal odpovědět na hádanku.* Statečný Oidipus hádanku vyřešil a Sfinga se v zoufalém vzteku zabila. Město, které se radovalo, že se zbavilo netvora, dalo uvolněný trůn hrdinnému nováčkovi a ruku ovdovělé královny Jokasty, čímž se naplnilo delfské proroctví. Manželé měli čtyři děti, ale když zjistili pravdu, Jokasta se zabila a Oidipus se oslepil.

Stejně jako před ním Ingres, i Moreau se rozhodl ztvárnit konfrontaci mezi Oidipem a sfingou a stejně jako Ingres nám dal podivuhodně anodické monstrum – její tělo připomíná křížence chrta a velmi malé lví samice, její krásně namalovaná křídla mají velikost jednoho z menších orlů, ale její prsa a tvář patří velmi krásné mladé ženě, jejíž světlé vlasy, pečlivě učesané podle nejnovějšího pařížského stylu, drží na místě elegantní diadém. Není pochyb o tom, že její drápy, které možná pronikají do těla nahého Oidipa, by mohly způsobit silnou bolest, ale nelze se ubránit pochybnostem, zda skutečně představuje nezbytnou fyzickou hrozbu vyžadovanou od loupeživého monstra, nehledě na přítomnost různých částí těl – pozůstatků nešťastných cestovatelů, kteří Oidipa předešli -, které pokrývají skály v popředí.

Zajímavá je však psychologická záměna. Sfinga drží Oidipa v intenzivním mlčenlivém pohledu, jako by ho právě hypnotizovala. Zádumčivá obloha umocňuje tajemné napětí. Možná je to její trik – nemusí používat fyzickou sílu, spoléhá spíše na sílu své vůle. Je paradigmatem pro Moreauovu stáj silných, nebezpečných žen, které jako by ovládaly jeho lenivé a poněkud androgynní muže.

Moreau na tomto plátně pracoval několik let a vytvořil mnoho přípravných kreseb, což nebyl neobvyklý proces – jeho perfekcionismus znamenal, že se často držel svých kompozic, někdy i desítky let, a neustále je přepracovával a doplňoval detaily. Když bylo dílo nakonec vystaveno na Salonu v roce 1864, setkalo se Oidipus a Sfinga se značným ohlasem, získalo medaili a obdiv prince Napoleona-Jeroma, který jej později zakoupil. Stručně řečeno, tento obraz založil Moreauovu pověst, a přestože se později v 60. letech 19. století proti němu ozvala kritika a on sám na ni reagoval poněkud uzavřeně, měl prostřednictvím svého žáka Henriho Matisse značný vliv na pozdější umělecké směry, jako byl symbolismus a surrealismus, stejně jako neoimpresionismus a fauvismus.

* Co chodí ráno po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohách? Člověk – v dětství se plazí po čtyřech, v dospělosti chodí vzpřímeně po dvou nohách a ve stáří potřebuje oporu hole.

Obrázek: Wikimedia Commons