V únoru 2017 podstoupila Sara Barnesová hrozivě znějící operaci nazvanou oboustranná osteotomie vysoké holenní kosti. Barnesová, nadšená silniční cyklistka a trailová běžkyně, se kvůli osteoartróze trápila a sotva chodila. Zákrok jí v podstatě zlomil obě nohy pod kolenem a do každé z nich vložil kostní štěp. Šest týdnů by byla na invalidním vozíku a další dva měsíce by strávila o berlích.
„Bylo to neuvěřitelně náročné, fyzicky i psychicky,“ vzpomíná šestapadesátiletá Barnesová. „Viděla jsem svět jako vozíčkářka. Musel jsem naprosto důvěřovat chirurgovi, že budu zase chodit, protože mi v podstatě usekl nohy. Jsem samoživitelka – mému synovi bylo v té době 13 let – jsem samostatně výdělečně činná, pracuji z domova. Takže jsem byla šest týdnů izolovaná.“
Den před operací Barnesová slíbila příteli, který byl vášnivým plavcem, že se spolu půjdou vykoupat, jakmile se postaví na berle. V polovině dubna se tedy Barnesová vydala k jezeru Crummock Water, v jehož nedotčené vodě se zrcadlí strmé břidlicové svahy, nedaleko místa, kde žije v Lake District. „Sešla jsem o berlích dolů lesem, oblékla si neopren a pak šla o berlích do vody,“ říká. „A to bylo opravdu všechno.
„Bylo to opravdu studené, voda měla asi 10C,“ říká. „Ale byl to krásný den, to si pamatuju, naprosto úžasný. Voda byla chladná, ale účinek na bolest byl takový, že mi úplně znecitlivěla nohy. A mohla jsem se hýbat. Tak dlouho jsem se nemohla pořádně hýbat, a když jsem o to přišla, bylo to opravdu zničující pro duši. Když jsem poprvé vlezl do vody, jen jsem se vznášel a díval se na hory a na nebe…“ Téměř dva roky poté je Barnes stále téměř přemožený emocemi: „Ano, bylo to opravdu euforické.“
Barnesová teď plave každý týden – i v tomto ročním období. A toto první ponoření po operaci bylo poslední příležitostí, kdy měla na sobě neopren. „Bylo kolem toho tolik povyku,“ říká. Letos je totiž jednou ze 400 lidí na celém světě, kteří se pokoušejí vstoupit do Klubu ledních medvědů, jehož členové musí od listopadu do března dvakrát měsíčně uplavat 200 metrů pouze v plavkách, brýlích a gumové čepici.
„Po operaci jsem byla velmi vyděšená a cítila jsem se velmi ztracená,“ říká Barnesová. „A stále mám spoustu času, kdy se cítím dost osaměle a bojím se budoucnosti. Ale plavání mi vrátilo sebevědomí. Když tam chodím, vrací mě to zpátky k sobě. Říkám si: ‚Dobře, pojď, Sáro, ty to zvládneš, když se dostaneš do toho jezera, můžeš pokračovat, jít dál‘. Plavání mi dává komunitu, dává mi přátele. Nic mi to nevzalo a dalo mi to spoustu.“
Pokud strávíte nějaký čas na koupališti nebo potkáte skupinu divokých či mořských plavců – zejména v zimě – uslyšíte mnoho podobných příběhů. Ponoření se do studené vody je stejně tak duševním jako fyzickým výkonem a je zřejmé, že existuje mnoho lidí, kteří věří, že tato aktivita může být prospěšná při řadě zdravotních problémů, zejména při depresích. Tuto myšlenku do jisté míry podpořila i kazuistika zveřejněná v září v časopise British Medical Journal. Článek sledoval 24letou ženu jménem Sarah, která od svých 17 let užívala antidepresiva k léčbě úzkosti a „příznaků velké depresivní poruchy“. Po narození dcery však chtěla být bez léků a zahájila – po konzultaci s lékaři – program venkovního plavání ve vodě o teplotě 15C. Její nálada se okamžitě zlepšila, postupně vysadila antidepresiva a po roce se k nim už nevrátila.
Ella Footeová, čtyřiatřicetiletá spisovatelka, která žije v Berkshire nedaleko Temže, je na extrémním konci venkovního plavání. Poslední tři roky Footeová plní program Dip a Day December, který vyžaduje, aby každý den v tomto měsíci plavala v řece, jezeře, rybníku nebo moři. Projekt vznikl proto, aby jí poskytl úlevu – nebo alespoň rozptýlení – v období roku, které pro ni zdaleka není sváteční.
„Obecně vzato jsem na začátku třicítky prošla slabým obdobím: skončil mi dlouholetý vztah a všechny moje kamarádky se vdávaly a měly děti,“ říká Footeová poté, co dokončila letošní čtvrtý den, plavání u hospody Flower Pot v Henley-on-Thames. „Práce bylo všude plno, takže to bylo pár drobností. A v zimě lidé spíš přijdou domů, navečeří se a sednou si před televizi, než aby šli ven. Nikdy je nenapadne zvednout telefon a pozvat vás k sobě. Jsem docela bystrá, bublinová, silná osobnost, takže bych byla nerada, aby si mysleli, že jsem zranitelná, že se trápím.“
Footeovi byla v roce 2014 diagnostikována deprese, ale zpočátku se rozhodl nebrat předepsané léky. To se změnilo po podivné události v roce 2015, kdy se koupala v Temži a jedna žena se pokusila spáchat sebevraždu tím, že sjela se svým Fiatem 500 do řeky. Footeová připlavala a s pomocí několika rybářů se jí podařilo auto zaklínit do břehu řeky. A zatímco žena uvízla a čekali na příjezd záchranné služby, Footeová s ní promluvila. Přes nezřetelná slova – vypila láhev whisky a dvě láhve vína – řekla Footovi, že měla brát antidepresiva, ale nikdy je nebrala.
„Upřímně řečeno, tyhle věci byste nemohli napsat, je to šílené,“ říká Foote. „Ale to byl moment, kdy jsem si řekla: ‚Aha, možná bych měla brát léky, protože rozhodně nechci skončit tak, že vjedu autem do Temže. Takže jsem se tehdy rozhodl, že si nechám předepsat léky. Dostala jsem velmi slabé antidepresivum a velmi malou dávku, ale zvedlo mě to.“
Footeová od té doby svou dávku ještě snížila a často si prášky zapomíná vzít – „Což vlastně vypovídá o mnohém,“ poznamenává. Zlepšily se různé prvky jejího života: má nového partnera, je spokojenější v práci (která zahrnuje směny v Outdoor Swimming Society). Footeová je však přesvědčena, že plavání sehrálo svou roli, a když se setkává s dalšími nadšenci, často jí říkají: „Zachránilo mě to.“
To samé slýchá i Barnes. „Myslím, že nás všechny k vodě něco přivedlo,“ říká. „Je velmi těžké to popsat a není to stejné, když si jdete zaplavat do krytého bazénu, to rozhodně ne. Je v tom něco, když se znovu spojíte s přírodou; něco magického.“
Je těžké poslouchat tato svědectví a nemít chuť skočit do nejbližší téměř ledové vodní plochy. Možná si ale budete chtít na chvíli podržet ručník. Vědecké důkazy o prospěšnosti ponoření do studené vody jsou přinejmenším omezené. Nedávná zpráva v BMJ se zaměřila na jednoho člověka: výsledky byly jistě fascinující, ale – vzhledem k velikosti vzorku – klinicky irelevantní.
Tento bod uznávají i autoři studie. „Je to pro nás trochu zvláštní, protože za případovou studií, kterou jsme vypracovali, není žádná věda,“ přiznává doktorka Heather Masseyová, vedoucí lektorka Laboratoře pro extrémní prostředí na Portsmouthské univerzitě. „Máme jednu případovou studii, několik dotazníků, které jsme provedli na lidech, kteří zjistili, že plavání ve studené vodě je pro ně užitečné z jakéhokoli zdravotního důvodu, ale kromě toho neexistují žádné empirické důkazy, které by naznačovaly, že to funguje. Nejde o to, že by to nefungovalo, jde jen o to, že v tom není žádná věda.“
Od zveřejnění zprávy – Sarah se také objevila v dokumentu BBC s názvem The Doctor Who Gave Up Drugs, který uvádí Dr. Chris van Tulleken – Masseyho, van Tullekena a další autory studie zaplavil zájem. Na webových stránkách Outdoor Swimming Society zveřejnili výzvu k zaslání potenciálních případových studií a očekávali, že se ozve 30 až 40 lidí. Ozvalo se více než 600 lidí, kteří se chtěli podělit o své zkušenosti se zvládáním všeho možného od úzkosti a deprese až po migrénu a artritidu. „Teď to potřebujeme dokázat,“ říká Massey. „A k tomu potřebujeme tvrdé, vědecké důkazy s řádně formulovanými empirickými studiemi.“
Než se tak stane – a tým musí zajistit financování dalšího výzkumu – nebude nouze o evangelisty přesvědčené, že jim plavání ve studené vodě změnilo život. Takové bezbřehé nadšení může být ohromující, když ho slyšíte poprvé, připouští Alexandra Heminsleyová, autorka knihy Leap In: a Woman, Some Waves and the Will to Swim. „Když jsem psala knihu,“ říká, „měla jsem hroznou chvíli, kdy jsem si říkala: ‚Panebože, možná jsem se zbláznila a tak trochu jsem se přidala k nějaké sektě‘. Protože slyšíte nekonečně mnoho anekdotických věcí, ale také můžete najít nekonečně mnoho anekdotických věcí o antivaxerech nebo o čemkoli jiném.“
Leap In sleduje Heminsleyho vývoj od svatebního potápěče k celoročnímu mořskému plavci. Mapuje však také období života, kdy poté, co se jí nepodařilo otěhotnět, podstoupila několik kol IVF. Heminsleyová, která má nyní ročního syna, trvá na tom, že „mezi mým plaváním a konečným otěhotněním není žádná souvislost“, ale připisuje této aktivitě zásluhu na tom, že jí poskytla útěchu ve vyčerpávajícím období jejího života. „Protože plavání venku je neustálá konfrontace s nebezpečím a neznámem, připomíná vám to, že ta drobná rizika stojí za to podstoupit. Takže pokud jde o udržení mého duševního zdraví, bylo to neocenitelné.“
Heminsleyová popisuje divoké plavání jako „obrácenou kocovinu“: po chvílích bolesti následuje dlouhotrvající blahodárné povzbuzení. Přišlo mi, že je na čase to zažít na vlastní kůži, a tak jsem se jednoho úterního rána vydal k pánskému rybníku Highgate na londýnském Hampstead Heath, abych se vykoupal s Patrickem McLennanem, spolurežisérem (spolu se Samuelem Smithem) nového dokumentárního filmu The Ponds o tomto kultovním koupališti. McLennan nepochybuje o tom, že koupání v přírodě má léčivý aspekt, který se podle něj násobí, když teplota klesne na jednociferné číslo.
„Většina lidí, kteří přicházejí k rybníkům, trpí nějakým traumatem nebo se z něj zotavují, ať už je to emocionální, psychické nebo fyzické,“ říká McLennan. „Ve filmu je jeden starý muž a mluví o tom, že plavání tady je jediná věc, díky které se cítí tak, jak se cítil, když byl mladý. A myslím, že to pozná spousta venkovních plavců.“
Tabule vedle mola informuje, že teplota vody je 8C. Venkovní plavci se obvykle dělí na „potápěče“ a „plíživce“, vysvětluje McLennan, přičemž druhá skupina se do vody pouští pozvolněji. Existují také „čajovníci“: lidé, kteří skočí do vody a hned vylezou. McLennan je potápěč a po několika elegantních odrazech od prkna mizí v hluboké, neprůhledné zeleni rybníka. Následuji ho a z úst se mi při návratu na hladinu vydávají nedobrovolné výkřiky.
Je pravda, že pronikavá bolest netrvá příliš dlouho a po minutě nebo dvou se dech zklidní a člověk si připustí, že možná přece jen nemá infarkt. Ale hlavní přínos pocítíte až o hodinu nebo dvě později: když se konečně zahřejete a cítíte se ctnostní, očištění a dokonce i trochu spokojení sami se sebou.
Když s McLennanem vylezeme ven – hrudníky máme červené jako řepa -, povídáme si s dalším plavcem, 52letým Oliverem Perrittem. Perritt chodí na Highgate Men’s Pond v podstatě každý den už deset let. „Když lidem říkám, že tu plavu každý den, vždycky vyjmenují celou řadu dní,“ směje se. „Jako třeba: ‚Cože? Dokonce i o Vánocích?“ Ano. „Cože? Dokonce i na Nový rok? Ano. ‚Cože? Dokonce i tvoje narozeniny?“ Ano. Člověk by si myslel, že ‚každý den‘ je docela jasné.“
Perritt otevřeně říká, že se léčí z alkoholismu – je 19 let střízlivý – a myslí si, že až třetina lidí, kteří plavou v pánském rybníku Highgate, se může potýkat se závislostí. Pro něj to umlčuje „rádio Oliver“, každý den stiskne tlačítko reset ve svém životě. „Než vlezu do vody, nahromadí se ve mně za posledních 24 hodin spousta svinstva,“ říká. „Když vylezu, jsem tím, za koho mě považuje můj pes, což je v každém ohledu lepší. Je to každodenní závazek k dobru. Je to také závazek k neznámému, k tomu, že vás to možná bude krátkodobě bolet, ale obecně to pro vás bude dobré.“
Stejně jako většinu plavců, se kterými jsem mluvil, by Perritta zaujala vědecká studie o plavání ve studené vodě, ale jeho postoj k němu by to pravděpodobně nezměnilo. „Když se ponořím do téhle ledově studené vody, výsledkem je, že se cítím skvěle – a nemusím chápat proč,“ říká a z ramen mu stoupá pára. „Když o tom mluvíte, snažíte se v podstatě vyjádřit to, co se vyjádřit nedá. Ale jestli chcete vědět, o čem mluvíme, udělejte to a uvidíte, jestli mluvíme blbosti, nebo ne.“
Další informace najdete na adrese outdoorswimmingsociety.com; podrobnosti o promítání filmu The Ponds najdete na adrese thepondsfilm.com
{{hoře vlevo}}
{{{dole vlevo}}
{{hoře vpravo}}
{{{dole vpravo}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.