Romeo se znovu setkal s Juneau.

Jezdil jsem na severovýchod po Glacier Spur Road ve svém starém minivanu a připadal si jako řidič limuzíny na své životní jízdě. Za mnou ležela schoulená postava černého vlka se zdviženou hlavou. Sedm let po své smrti mířil Romeo domů, na horské břehy jezera, kde se kdysi potuloval, na okraj Juneau. Před námi se v zimním světle objevil ledovec Mendenhall. Pozoroval jsem ho zamlženýma očima a přikývl jsem.

Někteří z vás znají příběh Romea, přátelského, divokého, černého vlka. Poprvé se objevil v roce 2003 jako dospělý gangster, snad jediný přeživší ze smečky v Nugget Basin. Tři z nich byly odchyceny; pak byla březí černá samice zabita taxikářem. Toho léta začali pejskaři a turisté zahlédnout černého vlka – mladého samce, který se někdy přiblížil na několik metrů ke psům. Nebyl v něm ani náznak agrese nebo hledání potravy; ve skutečnosti vlk zaujímal hravé postoje a kňučel. Dokonce i když teriérský voříšek udělal výjimku, ustoupil útoku stranou a zakroutil hlavou. Pokud pes přijal jeho pozvání, následovalo něco společenského, od čenichání až po vířivé hry, které někdy hraničily s baletem.

Vlk si časem našel ne jednoho, ale desítky podobných psů a jejich lidí a vytvořil si pouta, která se dala nazvat přátelstvím. Jedno z nich bylo s naším krémovým devítiletým labradorem Dakotou a časem i s námi. Jako obyvatelé západního pobřeží jezera Mendenhall Lake jsme se ocitli v jádru teritoria sympatického divokého vlka, který se zakoukal do našeho psa. Od prvního setkání byli do sebe blázni; vlastně to byla Sherrie, kdo dal vlkovi jeho jméno, když jednoho zimního úsvitu čekal, až se Dakotah objeví, a ona ochranitelským tónem maminky zašeptala: „No, to je zase ten vlk Romeo.“ V těch ne tak dávných dobách před Facebookem se Romeo stal Juneauovým virálem a jméno mu zůstalo. Vypadal jako tragická postava, uvězněná mezi světy.

Na Aljašce se takové věci nestávají – ale stalo se. Neustále rostl počet Juneauových psů a majitelů, kteří navázali vztah s černým vlkem. Lidé, kteří měli s divokou zvěří málo zkušeností, někdy používali špatný úsudek, když se tlačili příliš blízko nebo tlačili dopředu čichavé psy. Romeova dobromyslná tolerance však konflikty odvracela. Bezpochyby rozpoznal a vyhledával nejen jednotlivé psy, ale i některé lidi. Občas přiklusal, aby se pozdravil, i když jsem lyžoval venku bez psů. Navzdory pověstem jsem nikdy neviděl, že by vlka někdo krmil nebo se ho dotýkal.

Obyvatelé Juneau a členové různých agentur, jejichž působnost se překrývala s Romeovou říší, seděli a nechápavě sledovali, jak toto nevysvětlitelné kouzlo pokračuje: rok, pak další. Vlk, kterému jsme říkali Romeo, se stal plakátovým dítětem aljašských vlků. A to v době, kdy se na tento druh vztahoval program kontroly predátorů, který zahrnoval letecký odstřel soukromými týmy pilotů a střelců. V případě Romea, který žil sotva 20 minut jízdy od guvernérova sídla, se shovívavost projevovaná ze všech stran dala označit za mimořádnou. Přesto se ozývalo temné mumlání. Byli tu zjevně tací, kteří si přáli, aby vlk zmizel, nebo ještě lépe, aby byl mrtvý.

Naší úzkosti Romeo nedbal a pokračoval dál. I když byl bez smečky, nejenže přežil, ale také se mu dařilo. Stal se nejsledovanějším a nejpřístupnějším divokým vlkem na Aljašce a pravděpodobně i na celém světě, ale velká část jeho života zůstávala ve stínu. Na několik dní nebo týdnů se ztrácel, kdo ví kam. Aljašští vlci žijí těžký život, v průměru necelé čtyři roky. Pokaždé, když jsem ho viděl od prvního dne, sledoval jsem, jako by to bylo naposledy.

A pak to přišlo. V září 2009, celých šest let poté, co se poprvé objevil, Romeo zmizel. Vytrvalé internetové pátrání Romeova přítele a obhájce Harryho Robinsona a následné operace federálních a státních orgánů ochrany přírody vedly k zatčení dvou sériových pytláků, kteří ho nelegálně zastřelili z bezprostřední blízkosti. Navzdory bouřlivým emocím ve společnosti dostali vrazi pokuty a žádný trest odnětí svobody. Byla to hořká připomínka toho, jak málo si stát Aljaška vlka váží.

Součástí soudního rozhodnutí však bylo i ustanovení, že Romeova kůže bude trvale zapůjčena americké lesní správě pro výstavbu vzdělávací expozice v návštěvnickém centru Mendenhall Glacier Visitor Center, kde bude umístěna taxidermická montáž vlka světové úrovně. Dohoda se tehdy zdála být jistá. Byl jsem jmenován zprostředkovatelem projektu, člověkem, který najde ty správné lidi, aby se to uskutečnilo, a pomůže sehnat těch zhruba deset tisíc, které jsme počítali, že to bude stát.

Ale Romeo se po smrti i za života ukázal jako hromosvod lidských emocí. Stát Aljaška se zřídkakdy setkává s federály, zejména pokud jde o vlky. Spory je nejlepší nechat na fantazii. Stačí říct, že to netrvalo rok nebo dva, jak jsem si myslel, ale sedm let; dva roky trvalo jen samotné předání kůže a další dva roky se táhly ve formálních krocích a pomalých detailech. Mezitím se projekt proměnil z pouhé taxidermické montáže v expozici na úrovni Smithsonova institutu s designérem, interpretačními panely, zvukovou hůlkou, která umožňuje slyšet Romeovo nahrané vytí, a bronzovým odlitkem otisku jeho tlapy. Zpátky a zpět mezi agenturami, shánění a koordinace špičkových řemeslníků potřebných pro tuto práci a shánění peněz (z velké části v částkách pod 25 dolarů) trvalo tři roky. Lidé mi říkali, že se to nepodaří. Občas jsem jim věřil, ale pokračoval jsem dál.

Všechny dílky se však letos v lednu sešly s dechberoucí rychlostí. Vedli to dva horcí stavitelé exponátů a já s kamarádem Vicem Walkerem jsme se zapojili do práce, počínaje přesunem hotové montáže vlka z garáže mého kamaráda Joela do návštěvnického centra. Falešný skalní výběžek z pěnových bloků na dřevěném rámu prakticky přiletěl na stěnu za méně než čtyři dny, detailně propracovaný do mechu a ledovcových pruhů, interpretačních panelů, zvukové hůlky a bronzového otisku tlapy. A na vrcholu této římsy ležel Romeo, vrhající uvolněný, ostražitý pohled Mony Lisy po místnosti, tak živý a sám sebou, že se zdálo, že za chvíli zívne, protáhne se a vstane. Lesní správa uspořádala slavnostní otevření s přestřižením pásky, proslovy a prezentacemi, kterého se zúčastnilo přehršel místních lidí. Ve vzduchu visely husté emoce. Romeo se vrátil domů.

Nick je dlouholetým redaktorem časopisu Alaska a autorem národního bestselleru A Wolf Called Romeo (Vlk jménem Romeo), který je k dostání na stránkách nickjans.com.

.