William T. Sedgwick věřil, že povolení volebního práva ženám nemůže přinést nic dobrého.
„Znamenalo by to degeneraci a degradaci lidských vlastností, která by vrátila ručičky času o tisíc let zpět,“ řekl Sedgwick v roce 1914. „Proto k tomu pravděpodobně nikdy nedojde, protože lidstvo se na výzvu několika fanatiků jen tak lehce nevzdá těžce vydobytých výdobytků věků.“
Pouhých pět let po zveřejnění Sedgwickova varování v The New York Times přijal Kongres devatenáctý dodatek, který americkým ženám právně přiznal volební právo. Civilizace se nezhroutila. Na přelomu 19. a 20. století však Sedgwickovi, známému profesorovi na Massachusettském technologickém institutu, naslouchalo mnoho lidí.
Věřili mu, když říkal – stejně jako další akademici, lékaři a vědci – že ženy by neměly volit, protože k tomu doslova nejsou stvořeny. Podle vedoucí teorie by duševní námaha mohla ohrozit reprodukční zdraví. A pokud tehdejší věda tvrdila, že ženy mohou být neplodné, pokud příliš přemýšlejí, žádný muž by nechtěl poslat svou dceru, sestru nebo manželku na vysokou školu nebo na úřad – a už vůbec ne k volební urně.
Pro odpůrce volebního hnutí ve Spojených státech a Velké Británii, které se vyvíjelo souběžně, byl téměř každý prvek ženské anatomie považován za diskvalifikující, počínaje tím nejvyšším: jejich mozkem.
Podle tehdejšího vědeckého mainstreamu „měly ženy jednoduše horší mozek, což je činilo nevhodnými pro náročnou volební činnost,“ říká Cheryl Jorgensen-Earpová, profesorka na univerzitě v Lynchburgu, která se zabývá rétorikou ve vědě a britským hnutím za volební právo žen. „Karikatury proti volebnímu právu si dělaly legraci z rozumových schopností žen …, které ukazovaly vnitřek ženské hlavy zaplněný pouze dopisy, štěňátky, kloboučky, čokoládou a tvářemi obdivujících mladých mužů.“
Další v této sérii
A pokud by ženy příliš namáhaly svůj už tak slabší mozek, mohlo by tím utrpět jejich zdraví, říkalo se. V 19. a na počátku 20. století, než studie o cvičení a metabolismu naznačily něco jiného, se mnoho lidí domnívalo, že lidské tělo obsahuje omezené množství energie. Tento názor se ukázal být nepříjemnější pro ženy než pro muže, protože z něj vyplývalo, že ženy musí svou energii směřovat spíše do reprodukčního systému než do mysli. Pokud by ženy chodily volit a účastnily se politiky a přemýšlely, jejich vaječníky by atrofovaly.
Taková činnost byla obzvláště nebezpečná, když byla žena těhotná. „Nesmíme zapomínat na těhotenství a kojení, obojí představuje velkou zátěž pro vitalitu matky,“ řekl Sedgwick. „Jakákoli další zátěž, jako jsou povinnosti spojené s volebním právem, bude jistě škodlivá jak pro matku, tak pro dítě.“
Účinkování duševní námahy se jen zhoršovalo během menstruace, která sama o sobě ženy dále destabilizovala. Menstruace, tvrdili antisufražisté, vytvářela temperament nevhodný pro politiku.
„Pro muže je fyziologická psychologie ženy plná obtíží,“ napsal britský imunolog Almroth Wright v dopise londýnským Timesům z roku 1912, který Sedgwick později citoval. „Není ani trochu mystifikován, když se u ní setkává s periodicky se opakujícími fázemi přecitlivělosti, nerozumnosti a ztráty smyslu pro proporce.“ Podle Wrighta dokonce menopauza znemožňovala ženám účastnit se voleb, protože vyvolávala „vážné a dlouho trvající duševní poruchy rozvíjející se v souvislosti s blížícím se zánikem reprodukčních schopností ženy“. Mít dělohu se zdálo být doživotní diskvalifikací.
Ještě tu byla otázka fyzické síly, která byla podle antisufražistů pro politickou účast nezbytná. „Cílem vlády je ochrana osoby, majetku a pověsti před nepřáteli, kteří na ně útočí,“ napsal v roce 1903 v časopise The Atlantic americký pastor Lyman Abbott. „Nic není zákonem, za kterým nestojí autorita, a skutečná autorita neexistuje tam, kde není moc donutit k poslušnosti.“ Pokud ženy nemohou bránit národ fyzickou silou, napsal Abbott, neměly by mít právo určovat jeho politiku pomocí volebních lístků. Podle Jorgensen-Earpové byl tento argument přesvědčivý zejména na počátku 20. století, kdy nad národem visela hrozba války a Američané se obávali, že budou před cizími mocnostmi vypadat slabě.
Pro mnohé sufražistky byly tyto argumenty naprostou hloupostí a snažily se je vyvrátit jako mýty. Byla to však omezená záležitost: „Hlasy pro ženy“ se zpravidla chápaly jako „hlasy pro bílé ženy“. Mnoho bílých sufražetek, včetně některých vůdčích osobností hnutí v zemi, bylo pobouřeno tím, že černí muži získali volební právo dříve než bílé ženy. Když argumentovaly proti sexistické pseudovědě, neargumentovaly jménem barevných žen.
Těmito argumenty se sufražistky snažily vyvrátit tvrzení o svých menších intelektuálních schopnostech silou prózy, publikovaly příval úvodníků a esejů a přednášely projevy na demonstracích a v Kongresu. “ Je stejně bohatá na přesvědčivé výroky, jako je ten muž. Proč by tomu tak nemělo být? Jednu polovinu jí dala matka, druhou otec,“ napsala v roce 1910 v časopise The Atlantic Mary Johnstonová, spisovatelka a zakládající členka Ligy za rovnoprávnost ve Virginii. „Za těmi dvěma stojí dva muži a dvě ženy; za těmi čtyřmi čtyři muži a čtyři ženy; za těmi osmi osm mužů a osm žen; za těmi šestnácti šestnáct mužů a šestnáct žen; za těmi dvaatřiceti nemá smysl pokračovat … Má snad nedostatek duševních sil? Pak její předkové, muži i ženy, byli takoví.“
Na tvrzení o své fyzické slabosti gestikulovali muži kolem sebe, kteří nebyli schopni prosadit právo svou silou, ať už kvůli svému věku, nebo zdraví. Poukazovali na mocné muže, kterým malý vzrůst nebránil ve vstupu do politiky. „Mnoho mužů s herkulovskými schopnostmi mysli bylo malých a slabých na těle,“ řekla Elizabeth Cady Stantonová, jedna z nejvýznamnějších amerických sufražetek, na slavném sjezdu v Seneca Falls v roce 1848. „John Quincy Adams byl malý muž s malou svalovou silou, a přesto víme, že měl více odvahy než všechny severské těstovité tváře s výškou metr osmdesát a dobrými proporcemi, které nás kdy reprezentovaly v našem Kapitolu.“ V některých případech místo toho, aby argumentovali proti významu fyzické síly, demonstrovali svou vlastní. Stáli hodiny před Bílými domy za nepříznivého počasí a vydrželi mučení, když byli uvězněni za piketování.
Retorika antisufražistů nezmizela, ani když se splnila nejhorší noční můra Williama T. Sedgwicka a Kongres v roce 1919 udělil ženám volební právo. V následujících desetiletích se sice rozmělnila, ale střípky zůstaly. O sto let později lidé nadále považují ženství za handicap. Loni jeden fyzik na konferenci prohlásil, že ve fyzice převažují muži nad ženami, protože ženy jsou v ní prostě horší. V roce 2017 společnost Google propustila softwarového inženýra-muže, který na interní diskusní fórum umístil zprávu, v níž tvrdil, že nedostatečné zastoupení žen v technologickém průmyslu lze vysvětlit biologickými rozdíly mezi pohlavími. A Jorgensen-Earpová se zamýšlí nad tím, zda si možná určitý druh diskurzu, který je dnes běžně zesměšňován, nepůjčuje ze staré tradice.
„Je zábavné uvažovat o tom, zda drobné moderní podráždění, jako je ‚mansplaining‘, nevychází z přesvědčení některých mužů, že ženy jsou méně mentálně zdatné,“ říká. „Nebo se prostě jen rádi poslouchají, jak mluví.“
„Anebo se prostě jen rádi poslouchají.