Předseda vlády ve svém letošním projevu ke Dni nezávislosti zopakoval výzvu ministryně financí Sitharamanové, aby byl minimální zákonný věk pro uzavírání manželství žen zvýšen z 18 na 21 let jako prostředek „snížení úmrtnosti matek a zlepšení úrovně výživy“. Celosvětové a indické důkazy – spíše než rétorika – ukazují, že to není proveditelné. Takový krok neovlivní úmrtnost matek ani výživu a existují účinnější způsoby posílení postavení žen, které respektují reprodukční práva.

Čísla jsou obrovská a naše výsledky v omezování sňatků mladších 18 let (současný minimální zákonný věk pro uzavření manželství) jsou propastné, a to i 40 let po přijetí současného zákona o zákazu dětských sňatků.

Například podíl žen ve věku 20-24 let, které byly provdány, když jim bylo méně než 18 let – což je preferovaný a celosvětově používaný ukazatel dětských sňatků – činil v letech 1992-93 54 %, v letech 1998-99 50 % a v letech 2005-06 47 %. K výraznému poklesu došlo až v posledním desetiletí, mezi lety 2005-’06 a 2015-’16. I tak to ale znamená, že zhruba 1,5 milionu mladých dívek bylo provdáno jako děti v rozporu se zákonem. Navzdory těmto obrovským číslům se v našich trestních rejstřících neobjevuje téměř žádné porušení zákona.

Národní úřad pro evidenci trestné činnosti ve své zprávě za rok 2018 naznačil, že k vyšetřování bylo předloženo pouze 753 případů. Vzhledem k této situaci a této evidenci je důvod snahy o zvýšení minimální zákonné věkové hranice pro uzavření manželství nad 18 let sporný.

Přetrvávající normy

Sociologové a realizátoři programů vědí, že přetrvávající normy v intimní sféře týkající se rodiny se mění obtížně, což je zřejmé ze skutečnosti, že navzdory dlouholetému zákonu.

sňatky dětí vykazovaly působivý pokles teprve v poslední době. Rozhodování o sňatku se v Indii často řídí faktory, jako jsou ohledy na věno (mladší nevěsta by znamenala nižší věno), obava ze ztráty rodinné cti (stigma neprovdané ženy, která přijde o panenství) a strach z toho, „co řeknou lidé“, pokud žena zůstane neprovdaná. Všechny tyto důvody silně odrazují od dodržování současného zákona o dětských sňatcích.

Jelikož se v poslední době podařilo snížit počet dětských sňatků jinými prostředky než zákonem, může být pro Indii realističtější strategií než zvýšení minimálního věku pro uzavření manželství upevnění tohoto zisku a odstranění dětských sňatků – což je jeden z klíčových cílů udržitelného rozvoje.

V letech 2015-16 bylo 63 % mladých žen provdáno před dosažením věku 21 let. Navrhovaný zákon by tak ovlivnil a vyzval ke změně chování více než tři z pěti rodin, které mají dcery ve věku pro vstup do manželství.

Přínosy pro mateřskou úmrtnost jsou nepravděpodobné

Mateřská úmrtnost v Indii je nyní 122 na 100 000 živě narozených dětí, což je nepochybně znepokojující. Klíčovým motivem návrhu na zvýšení minimálního zákonného věku pro uzavírání manželství žen na 21 let je obava z mateřské úmrtnosti. Celosvětové důkazy – nedávné údaje o úmrtnosti matek podle věku nejsou v Indii k dispozici – by však takové tvrzení nepotvrdily.

Soubor důkazů, včetně zásadní práce demografky Ann Blanc a dalších, o poměru mateřské úmrtnosti v 38 zemích potvrzuje, že u rodiček ve věku 15 až 19 let (typicky u těch, které se vdávají ve věku nižším než 18 let) dochází k vysoké mateřské úmrtnosti.

Ale úmrtnost, kterou zažívá kohorta ve věku 20 až 24 let (zhruba ty, které se vdávají ve věku 18 let a více), je zdaleka nejnižší ze všech věkových skupin a poměr mateřské úmrtnosti se zvyšuje u žen ve věku 30 let a více. Zvýšení minimálního zákonného věku pro vstup do manželství žen na 21 let by mnoha mladým ženám znemožnilo prožít těhotenství v těchto nejbezpečnějších věkových kategoriích.

Nesrovnatelné skupiny

Mnozí řeknou, že ti, kteří se vdávají ve věku 21 let a více, jsou na tom lépe než ti, kteří se vdávají mladší. To je nepochybně pravda, mnoho studií ukázalo, že ti, kteří se ožení později, mají větší pravděpodobnost než ostatní, že získají vyšší středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání, využijí možnosti kvalifikace, lépe poznají svět kolem sebe a uplatní svůj hlas. Žádný z těchto výsledků však nelze přičítat jejich věku při sňatku. Spíše odrážejí základní nerovnosti, které v naší společnosti existují.

Dvě skupiny nejsou srovnatelné. Ti, jejichž sňatek se uzavírá později, vyrůstají s četnými výhodami ve srovnání s těmi, jejichž sňatek se uzavírá dříve – pocházejí z bohatších domácností a sociálně zvýhodněných kast a kmenů, jejichž rodiče si mohou dovolit je dobře živit, nabídnout jim možnosti vzdělání a zajistit jim řadu dalších výhod.

Například analýza údajů z Národního průzkumu rodinného zdraví (National Family Health Survey), kterou provedla přední odbornice na genderovou problematiku Mary E. Johnová, ukazuje, že zatímco téměř polovina (45 %) příslušníků nejchudších domácností uzavřela sňatek v dětství, mezi příslušníky nejbohatších domácností to byl jen každý desátý (10 %).

Stejně tak se v dětství vdala polovina (49 %) osob bez vzdělání mezi pouhými 4 % osob s dokončeným středoškolským vzděláním. A po statistickém očištění o různé ukazatele hrál věk při ovlivňování úrovně výživy relativně menší roli než majetkový stav nebo vzdělání. Opět jde o to, že obě skupiny nejsou srovnatelné, a vyvozovat závěr, že pouhým mávnutím zákonného proutku zmizí zásadní nevýhody, jimž čelí ženy, které se vdávají brzy, je nereálné.

Slibné strategie

V průběhu tohoto desetiletí Indie zaznamenala prudký pokles porodnosti i dětských sňatků. K těmto změnám nedošlo díky nějaké legislativě nebo pobídkám, ale pravděpodobně díky dostupnějšímu školnímu vzdělání, kvalifikaci, zdravotním a dalším nárokům, které samy o sobě vedly k radikální změně norem a aspirací dívek a ochotě do nich investovat a odložit jejich sňatky.

Matka sedmnáctileté dívky v Rádžasthánu to vyjádřila takto: „Mám jen jednu myšlenku, že by se dívka neměla vdávat, dokud se nepostaví na vlastní nohy, řekněme v 25 nebo dokonce 26 letech. Musí s tím chlapcem a jeho rodinou souhlasit. Koneckonců s ním má strávit celý život.“

V našem sociálním systému však přetrvávají obrovské nerovnosti a mnozí zůstávají nedotčeni možnostmi v oblasti vzdělání, zdravotnictví a zmírnění chudoby.

Ironií je, že premiérova výzva ke Dni nezávislosti přišla v době, kdy chudoba spojená s pandemií Covid-19 vedla rodiny k provdávání dcer i pod 16 let. Jednotlivé příběhy „o jeden hladový krk méně“ a nižší požadavky na věno motivující dětské sňatky, uváděné v článcích v médiích, jsou nesmírně znepokojivé. Spíše než novelizace zákona o zákazu dětských sňatků je třeba hledat způsoby, jak umožnit dodržování stávajícího zákona.

Je velmi zapotřebí strategií, které by byly inkluzivní a vyvedly nedosažené a znevýhodněné osoby z chudoby. Takové politiky a programy daleko více respektují lidská práva než legislativa a nepochybně pomohou dosáhnout žádoucího zpoždění v uzavírání manželství, které je zdůrazňováno v prohlášeních na vysoké úrovni.

Shireen J. Jejeebhoy je ředitelkou Aksha Centre for Equity and Wellbeing v Novém Dillí.

.