Je to vzorec, ano, ale Bandy ho stejně jako velcí honky-tonkoví zpěváci před ním povýšil na úroveň vznešeného. V hitech jako „I Just Started Hatin‘ Cheating Songs Today“ a „Hank Williams, You Wrote My Life“ hrají desky v rádiu a jukeboxu dokonce jako sbor ve starořecké tragédii – vyprávějí Vočkovy příběhy zpětně k němu a říkají věci, které jsou pro lidi příliš těžké, aby je řekli sami.

Nyní, v 73 letech, se Bandy rozhodl vyprávět svůj příběh sám. Jeho nová autobiografie Lucky Me čtenáře provede od jeho narození v Mississippi až po současný stav, kdy je v polodůchodu v Bransonu ve státě Missouri. Kniha, kterou napsal společně se Scottem Englandem, je přímočará a zároveň plná zvláštností. Začíná například úvodem bývalé první dámy Barbary Bushové. Jedna z kapitol, „Šampion“, nabízí částečný seznam chlapů, které Moe během svých dnů na cestách vyřídil.

Bandyho příběh začíná v Meridianu, železničním uzlu, kde jeho dědeček pracoval na stejných tratích jako ještě slavnější country zpěvák Jimmie Rodgers. Oba jeho rodiče byli hudebníci. Jeho matka hrála na klavír, a když se rodina přestěhovala do Texasu, jeho otec se připojil ke skupině Mission City Playboys. „Můj táta hrál přede mnou ve spoustě barů a honky-tonků,“ říká Bandy, když mluví po telefonu ze svého domu v Bransonu. „Miloval všechny ty tradiční zpěváky. Miloval také texaský swing a uměl hrát všechny ty akordy. Člověče, oni měli prostě tuny kytarových akordů a on je uměl všechny zahrát.“

Když se Bandy sám chopil kytary, neobjednával si první koncerty v barech a honky-toncích, ale na hlučných polských svatbách na předměstí San Antonia. Průlom přišel, když postoupil do sálů jako Panther Hall ve Fort Worthu, kde jeho skupina doprovázela koncertní hvězdy jako Webb Pierce. Během jednoho období v Lubbocku hrál s Texem Ritterem, Jimem Edem Brownem a Bobem Willsem, jedním z oblíbenců svého otce. „Byli jsme k smrti vyděšení a moje malá kapela nebyla zrovna žhavá,“ říká Bandy, „ale naštěstí měl Bob s sebou Taga Lamberta, svého kytaristu.“

Bandyho písničky se odehrávají jako epizoda seriálu Curb Your Enthusiasm: Pokud se zpěvákovi v první sloce stane něco dobrého, je to nevyhnutelně obráceno něčím špatným v refrénu.

Ukázalo se, že právě show s Jimem Edem změnila Bandyho život. V zákulisí jeden z Brownových sidemanů, David Barton, pozval zpěváka do Nashvillu na jeho první nahrávání. „V té době téměř všichni texaští interpreti, kteří přijeli do Nashvillu, nahrávali v rytmu 4/4 shuffle, texaského typu,“ říká Bandy. „Když jsem přišel, začali se snažit dát do všeho shuffle a já jsem řekl: ‚Ne, ne. Já to chci zpívat bez toho.‘ Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsem našel úspěch.“

Úspěch by ale musel počkat. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Moe stříhal demosnímky v Nashvillu a zároveň živil rodinu denní směnou v tátově továrně na plechy v Texasu. V roce 1972 už byl připraven skončit. Vzal si půjčku na svůj nábytek, aby mohl nahrát něco, co by mohlo být jeho poslední nahrávkou. Díky tomu získal píseň „I Just Started Hatin‘ Cheating Songs Today“, hlavní singl ze stejnojmenného debutového alba.

Písně z tohoto alba a jeho následovníka It Was Always So Easy (To Find an Unhappy Woman) se podařil vzácný kousek, který z Bandyho udělal populární hvězdu a zároveň kult. Každá z nich se odehrává jako epizoda seriálu Curb Your Enthusiasm: Pokud se zpěvákovi v první sloce stane něco dobrého, v refrénu to nevyhnutelně vystřídá něco špatného. Jeho skladba „Honky Tonk Amnesia“ vymyslela nový termín pro popis výpadku paměti a „Doesn’t Anyone Make Love at Home“ postavila na hlavu sexuální osvobození. V Moeově světě spí každý s každým, ale zároveň jsou všichni úplně nešťastní.

Kritici, zdálo se, se s tím dokázali ztotožnit. The Village Voice zašel tak daleko, že Bandyho označil za „Ježíše Krista c&w“, a historik country Bill Malone napsal, že jeho oldschoolový honky-tonk sound „proniká jako závan čerstvého vzduchu páchnoucím marasmem country popu“. Na rozdíl od novinářů však sám Bandy svému takzvanému tradicionalismu nepřikládal velkou morální váhu: „Prostě jsem zpíval to, co mi vyhovovalo, co jsem se cítil dobře, a ‚tradiční‘ hudba mi šla na ruku.“

Moeův tradový kredit dostal další impuls v roce 1975, kdy zabodoval s deskami „Hank Williams, You Wrote My Life“ a „Bandy the Rodeo Clown“, přičemž druhou z nich jen několik měsíců před svou smrtí napsal společně s honky-tonkovou legendou Leftym Frizzellem. Frizzellova melodie dala Bandymu charakteristickou píseň a Bandy se díky ní dostal blíže k nashvillské špičce. „It’s a Cheatin“ Situation z roku 1979 získala cenu ACM za píseň roku. „I Cheated Me Right Out of You“ mu ve stejném roce přinesla první sólový hit číslo jedna.

„Lidé mi říkali: ‚Bože, ty děláš hodně písniček o podvádění,'“ vzpomíná Bandy. „Myslím, že chápali, že to patří k tomu byznysu – jako herectví, dělat roli.“

Mezi Moem a jeho pijáckými písněmi byl menší odstup. Jak desetiletí pokračovalo, zpěvákův alkoholismus se zhoršoval. Při pohledu zpět popisuje, jak kultura countryového hudebního průmyslu živila jeho závislost. „Hrál jsem ve všech těch barech a podnicích, víte? A v Nashvillu to tehdy bylo tak, že kdo pil a s kým se stýkal, ten vás často dostal do branže. Všichni jsme pili a pařili, a to k tomu patřilo. Prostě jsem to přehnal a začalo to ovlivňovat můj osobní život.“

Bandy vystřízlivěl v roce 1983. Ale během čtyř let předtím se spolu s Joem Stampleym proslavil písněmi na večírky, které zpívali jako duo. „Just Good Ol‘ Boys“ se dostala na první místo hitparády. Pak si v návaznosti na fenomén Urban Cowboy otevřeli vlastní bar: Moe and Joe Club, texaský honky-tonk, který v pravém Moeově stylu nabourával a parodoval slavný podnik Gilley’s v texaské Pasadeně. Tam, kde se v Gilley’s nacházel pověstný mechanický býk, instalovali Moe a Joe vzpínajícího se pásovce, který dokázal jezdce odhodit stejnou silou.

Ještě zvláštnější než pásovec byla píseň dua „Where’s the Dress?“, novinkový hit inspirovaný Boyem Georgem, v němž se Moe a Joe rozhodli převléknout se do kostýmů – stát se „country královnami“ – ve snaze oživit svou kariéru. Plán se však zvrtne, když se jim genderová změna zalíbí natolik, že to naopak ohrozí jejich kariéru, a videoklip končí tím, že konzervativní Roy Acuff smyčcem svých houslí vytlačí zpěváky v maskáčích z pódia Opry. (Ve filmu Lucky Me Moe tuto epizodu připisuje především Joeovi.)

Moe a Joe natočili své poslední společné studiové album v roce 1984. Moe pokračoval ve sbírání hitů skladbou „Too Old to Die Young“, která se v roce 1989 dostala na druhé místo. V devadesátých letech se stal jednou z hvězd Bransonského old-timers okruhu. Přesto se nyní zdá, že pokud jde o Bandyho, country hudba prochází malou honky-tonkovou amnézií. Zpěvák byl vyloučen ze Síně slávy country hudby a ve svých pamětech vzpomíná, jak mu byly odmítnuty vstupenky na předávání cen ACM, když nikdo v kanceláři nepoznal jeho jméno.

Zdá se, že podobný osud postihl i Bandyho písničkový styl. Poslechněte si odpoledne country rádio a možná ani jednou neuslyšíte slovo „nevěra“. Bandy to přičítá tomu, že lidé jsou stále „měkčí“ než dřív. „Samozřejmě neobhajuji podvádění, ale děje se to,“ říká. „A takový je život. Bylo tolik skvělých manželství, která byla zničena kvůli podvádění. Musíte prostě zpívat o životě, a to k němu náhodou patří.“

Však i dnes fanoušci nadále vyhledávají nejen Moeovu hudbu, ale i jeho samotného. Bandy ve skutečnosti nikdy nepracoval jako klaun na rodeu, ale zkuste to říct jeho nejvěrnějším posluchačům. „Dodnes se mě lidé ptají: „V kterém roce jsi přestal dělat klauna?“ nebo „Zachránil jsi mi život, když jsem jezdil na býcích,“ říká.

Je snadné pochopit, proč mu tato postava přirostla k srdci. Moe možná nikdy nešaškoval na rodeu, ale prostřednictvím své hudby vyvolává ducha klauna v plném slova smyslu.

Pro učitele a teoretika dramatu Giovanniho Fusettiho je tento druh klauna „archetypální postavou“, která lidem odjakživa pomáhá pochopit vlastní pošetilost. „Máme představu dokonalosti, úspěchu a řádu,“ říká Fusetti. „A také víme, že většina z těchto věcí se nikdy nestane, takže nás omezují životní limity. Proto je dokonalost spíše mýtus, referenční bod. Můžeme to buď vzít hodně špatně a pořádně se naštvat a bojovat proti bohům, a tomu v divadle říkáme Tragédie; nebo jako klaun prostě padnout a smát se tomu.“

Tak jde Moe, zmítající se mezi vážností a ironií, knokautuje muže, ale smiřuje se s osudem bohů a přináší texty, v nichž se zničující zlomené srdce vzdává zničující slovní hříčky. Jeho hudba už padesát let udržuje tradici honky-tonku při životě a dává hlas těm, kteří se stejně jako on snaží ze všech sil držet toho vzpínajícího se pásovce života.