Západní fronta, leden-květen 1917

Západní spojenci měli dobrý důvod být hluboce nespokojeni se špatnými výsledky svých podniků v roce 1916 a tuto nespokojenost signalizovaly dvě zásadní změny provedené na konci roku. Ve Velké Británii byla vláda H. H. Asquitha, která se již v květnu 1915 změnila v koalici, v prosinci 1916 nahrazena koalicí pod vedením Davida Lloyda George; a v témže měsíci byl ve Francii post vrchního velitele armády přenesen z Joffreho na generála R.-G. Gottwalda. Nivelle.

Co se týče vojenské situace, bojová síla britské armády na západní frontě vzrostla na přibližně 1 200 000 mužů a stále rostla. Síla francouzské armády se začleněním koloniálních jednotek zvýšila na přibližně 2 600 000, takže včetně Belgičanů disponovali Spojenci odhadem 3 900 000 muži proti 2 500 000 Němců. Spojencům tato čísla naznačovala ofenzívu z jejich strany.

Nivelle, který za své jmenování vděčil kontrastu mezi skvělým úspěchem nedávných protiútoků u Verdunu a mizivými výsledky Joffreovy strategie opotřebovávání, byl hluboce prodchnut optimismem, z něhož Joffreho mezitím vyléčila zkušenost. Měl také představy o národní slávě, a proto upravil Joffreho plány tak, aby francouzské armádě přisoudil rozhodující úlohu v ofenzivě, která, jak se počítalo, musí v roce 1917 na západní frontě rozhodnout. Nivellův plán ve své konečné fázi počítal s tím, že Britové provedou přípravné útoky nejen severně od pustiny starých bojišť na Sommě, ale také jižně od nich (v sektoru, který dříve držela francouzská vojska); že tyto přípravné útoky přilákají německé zálohy; a konečně že Francouzi zahájí hlavní ofenzivu v Champagne (jejich síly v tomto sektoru byly posíleny jak novými jednotkami ze zámořských kolonií, tak jednotkami převedenými ze Sommy). Taktika, kterou Nivelle plánoval použít, vycházela z té, kterou tak úspěšně použil u Verdunu. Optimisticky však příliš spoléhal na svou teorii kombinace „velkého násilí s velkou masou“, která v podstatě spočívala v intenzivním dělostřeleckém bombardování následovaném masivními frontálními útoky.

Ludendorff mezitím předvídal obnovení spojenecké ofenzívy na Sommě a využil svého času k tomu, aby zmařil Nivellovy plány a posílil německou frontu dvěma různými způsoby. Zaprvé, dosud poměrně mělká obrana v Champagne byla do poloviny února posílena třetí linií, mimo dostřel francouzského dělostřelectva. Za druhé se Ludendorff rozhodl předvídat útok ústupem na novou a nesmírně silnou obrannou linii. Tato nová linie, nazvaná Siegfriedstellung neboli „Hindenburgova linie“, byla rychle vybudována napříč základnou velkého salientu tvořeného německými liniemi mezi Arrasem a Remeší. Z německých pozic východně od Arrasu se linie táhla jihovýchodním a jižním směrem, procházela západně od Cambrai a Saint-Quentin, aby se u Anizy (mezi Soissons a Laonem) opět spojila se starou německou linií. Po předběžném ústupu 23. února byl 16. března hladce a rychle proveden masivní ústup všech německých jednotek z nejzápadnějších výběžků velkého salientu na novou a kratší linii. Hlavní města uvnitř oblastí, které Němci evakuovali (tj, Bapaume, Péronne, Roye, Noyon, Chauny a Coucy) byla ponechána Spojencům, ale oblast zůstala jako poušť, cesty byly zaminovány, stromy vykáceny, studny znečištěny a domy zdemolovány, ruiny byly posety výbušnými nástražnými systémy.

Tento matoucí a nečekaný německý ústup narušil Nivellův plán, ale Nivelle, nezneklidněn varováními ze všech stran ohledně změněné situace, trval na jeho realizaci. Bitva u Arrasu, kterou Britové zahájili ofenzívu 9. dubna 1917, začala pro útočníky docela dobře, a to díky značně zdokonaleným dělostřeleckým metodám a novému granátu s jedovatým plynem, který ochromil nepřátelské dělostřelectvo. Hřeben Vimy na severním konci patnáctikilometrové fronty připadl kanadskému sboru, ale využití tohoto úspěchu zmařila dopravní zácpa v britském týlu, a přestože útok pokračoval až do 5. května, tužší německý odpor zabránil využití záloh dosažených v prvních pěti dnech.

Nivellova vlastní ofenziva v Champagni, zahájená 16. dubna na frontě na Aisně od Vailly směrem na východ ke Craonne a Remeši, se ukázala jako fiasko. Útočící jednotky uvízly v síti kulometné palby a do soumraku Francouzi postoupili asi o 600 metrů místo šesti mil, které předpokládal Nivelle ve svém programu. Pouze na křídlech bylo dosaženo znatelného pokroku. Výsledky byly příznivé ve srovnání s Joffreho ofenzívami, neboť bylo zajato přibližně 28 000 německých zajatců za cenu necelých 120 000 francouzských ztrát. Dopad na francouzskou morálku byl však horší, protože Nivellovy fantastické předpovědi o úspěchu ofenzívy byly všeobecně známější než kdykoli předtím Joffreho předpovědi. Se zhroucením Nivellova plánu bylo jeho štěstí pohřbeno v troskách a po jistých průtazích zachraňujících tvář byl 15. května 1917 ve funkci vrchního velitele nahrazen Pétainem.

Tato změna byla provedena příliš pozdě na to, aby zabránila ještě škodlivějšímu pokračování, neboť koncem dubna vypukla mezi francouzskou pěchotou vzpoura, která se rozšířila, až zasáhla 16 francouzských armádních sborů. Úřady se ji rozhodly připsat vzbouřenecké propagandě, ale ke vzpouře docházelo vždy, když vyčerpaní vojáci dostali rozkaz vrátit se do linie, a svou nespokojenost dávali najevo významnými výkřiky, jako např: „Budeme bránit zákopy, ale nebudeme útočit“. Pétain obnovil klid tím, že vyhověl oprávněným stížnostem vojáků; jeho pověst střízlivého úsudku vrátila vojákům důvěru v jejich velitele a dal jasně najevo, že se v budoucnu vyvaruje neuvážených útoků na německé linie. Vojenskou sílu Francie však nebylo možné během války nikdy plně obnovit.

Pétain trval na tom, že jedinou racionální strategií je držet se v defenzivě, dokud nové faktory nezmění podmínky natolik, aby ospravedlnily zahájení ofenzivy s rozumnou nadějí na úspěch. Jeho stálá rada zněla: „Musíme počkat na Američany a tanky.“ Tanky se nyní opožděně stavěly ve velkém počtu a tento důraz na ně svědčil o počínajícím poznání, že strojová válka nahradila masovou válku pěchoty.