Podle nadpisu mě můj manžel poprvé v našem pětiletém manželství uhodil. Vím, že tohle není úplně správný sub pro tohle a pravděpodobně existuje subreddit pro oběti domácího násilí. Nemyslím si ale, že bych tam patřila. To místo id pro ženy, které tím trpěly roky. Tohle je poprvé, co se mi to stalo

Nikdy na mě ani nezvedl ruku, sakra, skoro nikdy na mě nekřičí. Dneska jsem si ale všimla, že něco nesedí. Jako každou sobotu ráno jsem byla v kuchyni a dělala snídani pro nás oba, a jako každé ráno ke mně přišel zezadu, položil mi své dvě velké silné ruce a položil mi je na pas, políbil mě na krk a zeptal se, co dělám, i když už pět let to vždycky byly palačinky.

„Palačinky, jako každou sobotu, kotě,“ odpovím mu, zatímco on pokračuje ve svých drobných polibcích po celém mém krku. On kurva ví, že mě to přivádí k šílenství a vždycky to naruší moje soustředění a většinou to skončí spálením jedné strany.

Přestane mě líbat a znovu se zeptá: „Zlato? Snídaně? Palačinky, že?“ Nejsem si jistá, proč se mě ptal podruhé.

„Ano, zlato, palačinky.“ Stále s hlavou nakloněnou na stranu čekám, až zmlkne a vrátí se ke svému obvyklému rannímu skotačení. Ale jeho ruce opustily můj pas, ustoupil dozadu. Tentokrát velmi znepokojeným tónem promluvil

„Steph, co se děje? Jsi v pořádku?“

Zvedla jsem hlavu, už jsem se nestarala o líbání ani o naše palačinky. S mým manželem se něco děje. Otočila jsem se k němu čelem a oči se mi už zalily slzami. Měl snad mrtvici? Ohluchl snad přes noc? Hlasitě jsem mu opáčila

„Jsem v pořádku! Co se děje? Neslyšíš mě!“ Teď už se mi do očí kutálely slzy, spodní ret se mi třásl a snažil jsem se zabránit pláči. Nechtěla jsem mu dát najevo, jak moc mě děsí.

Znepokojený výraz opustil jeho tvář a změnil se v unavený obličej člověka, který se právě probudil, jen aby ho v den volna zavolali do práce.

„Proč se tak tváříš? Co jsem udělal?“

„Netvářím se tak, jak se tvářím. Mám strach, zlato. Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku.“ Hlas se mi láme, nejsem schopná pohybu, ztuhlá strachem.

„Vážně, Steph? Tichá léčba? Vždyť mi to ani neřekneš, opravdu dospělá. Tak já jdu zpátky do postele.“ Otočil se, vrátil se do našeho pokoje a zabouchl za sebou dveře. „Zase pálíš ty zkurvený palačinky!“ zařval přes dveře.

Ještě nikdy mi nenadával, jasně že má sprostou pusu a nadává, ale NIKDY ne vůči mně. Běžela jsem do naší ložnice a šla otevřít dveře. Zamkl je, zamkl mě před naším pokojem, zamkl mě před ním. Zachrastil jsem klikou a co nejsilněji zatlačil na dveře.

„Joey, PROSÍM, otevři ty dveře. Nech mě, ať se na tebe podívám, něco s tebou není v pořádku.“ Bylo to zbytečné, nemohl mě slyšet a neexistoval způsob, jak bych ty dveře dokázala vyrazit. Padla jsem na kolena. Nekontrolovatelně jsem se rozplakala. V hlavě se mi honí myšlenky, snažím se vymyslet, jak s ním promluvit, nějak jsem přes ten chaos, kterým můj mozek procházel, doběhla zpátky do kuchyně. Otevřela jsem náš šuplík s harampádím, vytáhla tužku a papír.

„JOEY, potřebuješ pomoc, neslyšíš mě. Prosím, odemkni ty dveře!“ Běžela jsem zpátky k našim dveřím a zasunula papír pod dveře. Slyšela jsem jeho kroky, jak se blíží ke dveřím, a zvuk, jak zvedá papír. Nastalo dlouhé ticho. Slyšela jsem, jak mumlá, zněl tak naštvaně, slyšela jsem, jak papír zmačkal. Znovu jsem zaklepala na dveře, slova mi sotva byla schopna vyjít z úst: „Joey….prosím.“ Srdce mi bušilo, jen prosím, prosím, otevřete ty dveře, říkala jsem si.

Zaplavila mě úleva, když jsem uslyšela cvaknutí odemykajících se dveří. Dveře se rychle otevřely, výraz v jeho tváři… jasně červený, můj táta míval tenhle výraz ve své velké tváři, když jsme já nebo moje sestry něco zapomněly udělat, než nás uhodil, výraz, který jsem si přála už nikdy nevidět.

Jeho tvář jen zrudla, když se na mě podíval. Hodil po mně papír, ucukla jsem, když mě zasáhl do ramene.

„Cože? To je nějaký vtip, Steph, prostě STOP. Přestaň si ze mě dělat prdel.“ Zuby měl zaťaté, dýchal tak těžce, pěst zaťatou v pěst. „MLUV SE MNOU! PROČ NIC NEŘÍKÁŠ? STEPH! ŘEKNI NĚCO!“ Vrátila jsem se zpátky k té vyděšené holčičce, kterou jsem byla před sedmnácti lety, ztuhlá strachy, v žaludku jsem měla svíravý pocit, v žilách mi kolovala studená krev a celé tělo se mi třáslo. Pořád jsem ho slyšela, jak kypí hněvem.

„Přestaň se tak tvářit!“ A pak se to stalo. Udeřil mě. Udeřil mě do obličeje, udeřil mě tak silně, že nevím, jak to, že jsem neupadla, nebo jak to, že jsem vůbec zůstala při vědomí.

Zakryl jsem si oko, na které dopadla jeho pěst. Vyděšeně jsem se na něj podívala a očekávala další ránu. Vypadal tak vyděšeně, šokovaný tím, co udělal. Tvář měl bílou, oči doširoka otevřené. Po tváři mu začaly stékat slzy.

„Proboha, Stephanie, je mi to tak líto.“ Natáhl se ke mně, uskočila jsem dozadu.

„Jdi ode mě! Nedotýkej se mě, ty zasranej kreténe!“ Křičela jsem, jak nejhlasitěji jsem uměla.

Odvrátila jsem se a běžela ke vchodovým dveřím, sebrala ze zdi klíče od auta, otevřela dveře, otočila jsem se a podívala se na svého manžela, svého nejlepšího přítele, lásku svého života, muže, kterému jsem naposledy slíbila zbytek života. Zabouchla jsem dveře a utíkala k autu. Jela jsem k sestrám a celou cestu brečela.

Stálo mě všechno, co jsem dokázala říct, abych zabránila švagrovi vrátit se tam a zabít Joeyho.

Mám o něj strach. Neslyšel nic z toho, co jsem říkala, pořád mluvil o obličeji, který jsem dělala. Poslala jsem mu e-mail, aby neotvíral dveře, pokud někdo zaklepe, a aby prosím jel do nemocnice.

Nevím, co mám dělat, pořád ho miluju.