Disney potřebuje pro svůj hraný remake „Aladina“ tři přání: lepšího džina, lepší scénář a duši.

Stejně jako animovaná klasika z roku 1992 i „Aladin“ vypráví příběh titulního zchudlého zlodějíčka (Mena Massoud), který se zamiluje do krásné princezny Jasmíny (Naomi Scott), zatímco prozkoumává blízkovýchodní město Agrabah pod jménem její služebné Dálie (Nasim Pedrad). Aby Aladin získal Jasmínino srdce, souhlasí, že vstoupí do tajemné Jeskyně divů (Frank Welker, jediný hlasový herec z hlavního obsazení původního filmu, který si zde zopakuje svou roli) a získá kouzelnou lampu pro zlověstného královského vezíra Jafara (Marwan Kenzari), ale brzy je zrazen a ponechán napospas smrti. Naštěstí pro něj jeho domácí mazlíček opičák Abu (opět Welker) lampu Jafarovi před zradou ukradl, díky čemuž Aladin objeví džina uvězněného uvnitř (Will Smith) a dostane na oplátku tři přání.

Na filmu „Aladin“ se líbí hned několik věcí. Zatímco animovaný film si vysloužil kontroverzi kvůli tomu, že jeho hrdinové vypadají jako běloši, režisér Guy Ritchie (který společně s Johnem Augustem napsal scénář) vybral do rolí hlavních hrdinů jiné než bílé herce. Film má také několik slušných momentů, například když Smithovi a Massoudovi dovolí improvizovat humorně trapné seznámení mezi Massoudovým pseudonymem „princ Ali“ a Jasmínou, nebo když Scott dokáže Jasmínu rozvinout v politickou idealistku s charakterovým obloukem přesahujícím pouhé povolení vybrat si vlastního manžela.

To nejsou nepodstatné detaily. Bohužel je výrazně převažují nedostatky filmu.

Mezi ně patří především Will Smith, který je do role džina strašně špatně obsazen. Jde o stejný zjevný problém, na který upozorňovali internetoví komentátoři ode dne, kdy bylo jeho obsazení oznámeno, a který se zdvojnásobil, když ho poprvé viděli ve zlověstných trailerech: Není to Robin Williams, ani zdaleka. Výkon Robina Williamse v původním filmu byl ikonický a nenapodobitelný. Jeho bezmezná energie, maniakální komický elán a celkově brilantní showmanství byly více než jakýkoli jiný faktor zodpovědné za to, že se z tohoto filmu stala klasika. To neznamená, že by remake „Aladina“ nemohl fungovat s jiným džinem, ale musel by buď najít herce s podobným talentem jako Williams, nebo se s postavou vydat úplně jiným směrem.

Ačkoli je Smith charismatický a okouzlující, není ani zdaleka takovým komediálním virtuózem jako Williams, takže varianta A pro něj nikdy nebyla reálná – a bohužel právě tímto směrem se „Aladin“ z větší části rozhodl vydat. S hrůzou jsem poslouchal, jak se Smith pokouší o stejné hlášky, které Williams improvizoval v původním filmu a které po zbavení Williamsova organického entuziasmu vyznívají naprázdno. Totéž se dá říct i o hudebních číslech; Williams je odříkával způsobem, který působil karikaturně a epicky zároveň, zatímco Smith jako by to zvládal, jak nejlépe uměl. To jsou zde fatální nedostatky, protože humor a strhující melodie byly největšími přednostmi originálu.

Druhým zásadním problémem „Aladina“ je scénář Ritchieho a Augusta. Přestože je o půl hodiny delší než původní film, hlavní části příběhu zde působí uspěchaně, zejména originální setkání Aladina a Jasmíny. Ostatní prvky, které byly přidány, aby se tento příběh odlišil od původního filmu, působí buď přitažené za vlasy, nebo nedostatečně rozvinuté. Tento film dává Džinovi romantickou podzápletku s Daliou, která by mohla být okouzlující – Smith není nic jiného než sympatický romantický představitel -, ale na plátně jí není věnován téměř žádný čas na rozvinutí. Totéž platí o Jafarovi, kterému se dostává naznačené tragické minulosti, jež má vysvětlit jeho touhu po respektu a moci. To z něj mohlo udělat komplexního padoucha, zejména v jedné z počátečních scén, kdy se pokouší soucítit s Aladinem – ale opět je to rychle vypuštěno a později se o tom jen krátce mluví.

Základním problémem je, že „Aladin“ je film, který by neměl existovat. Není to proto, že by remaky byly samy o sobě špatné – spousta skvělých filmů jsou vlastně remaky dřívějších filmů, které byly také dost dobré, nebo dokonce samy o sobě skvělé. Disney však nevytváří hrané verze animovaných klasik jako „Kniha džunglí“ a „Kráska a zvíře“ proto, že by tvůrci filmu měli nějakou hlubokou tvůrčí touhu tyto příběhy převyprávět. Dělá to proto, že tyto filmy vydělávají v pokladnách kin, takže je snadné nalákat diváky, pokud máte oblíbený titul a náležitě lákavé hvězdy.

Ale žádná z těchto věcí nezaručuje, že film bude mít duši. Pokud má remake zásadního tvůrčího ducha, může překonat omezení vyplývající z toho, že je kopií, a místo toho se cítit jako samostatná příjemná entita. Bez této vize skončí jako pouhá podívaná, novinka, která se přiživuje na lepším filmu, aniž by sama o sobě mohla nabídnout něco smysluplného.

V tomto smyslu je hraný „Aladin“ ztělesněním nejhorších hollywoodských pudů: je to produkt na jedno použití, zboží, filmová ne-entita, jejímž jediným účelem je dosažení zisku. Málokdo je natolik naivní, aby věřil, že hollywoodská studia vytvářejí filmy pouze pro jejich uměleckou hodnotu, ale ty nejlepší filmy dokážou vyvážit finanční imperativy skutečnou vizí. Tento film je ve svém pojetí tak okatě komerční, že i kdyby nebyl součástí přehršle hraných adaptací (letos vyšel hraný remake „Dumba“ a později se chystá hraná verze „Lvího krále“), stále by působil cynicky a okatě.

.