Kanibalismus je neznámý svět a rádi bychom, aby to tak zůstalo. Zatímco ti fiktivní, jako je Hannibal Lecter, nám připadají zajímaví, z těch skutečných, jako je Jeffery Dahmer, máme hrůzu. Představa pojídání lidského masa je pro nás nepochopitelná.

Ale ještě děsivější než představa, že bychom jedli maso, je představa, že by naše maso bylo snědeno. Mohli bychom se procházet přímo vedle kanibala, aniž bychom o tom věděli. Lidé v Japonsku to skutečně dlouho dělali, i když alespoň věděli, v čí blízkosti se nacházejí. Issei Sagawa je známý vrah a kanibal, ale nejděsivější ze všeho je jeho svoboda.

V ulicích Paříže, 1981

Japonec studoval v letech 1977-1981 na Sorbonně literaturu. Pařížané však nevěděli, že se populace jejich města právě rozrostla o jednoho kanibala. Sagawa s kanibalismem experimentoval už dávno předtím, než se přestěhoval do Francie, protože v něm našel zalíbení už v mládí. V Japonsku byl dokonce obviněn z pokusu o znásilnění ženy, do jejíhož domu se vloupal, ale jeho skutečným záměrem bylo ji sníst.

V letech předcházejících útoku na spolužačku Renée Harteveltovou se Sagawa pokusil zavraždit několik dalších žen, většinou prostitutek. Nikdy však nestiskl spoušť, protože tvrdil, že mu pokaždé ztuhnou prsty. Není tedy velkým překvapením, že když nakonec úspěšně zastřelil Harteveltovou v jejím bytě, Sagawa omdlel.

Když se probral, Sagawa pokračoval ve znásilňování Harteveltovy mrtvoly a začal pojídat různé části jejího těla. Začal obličejem a ňadry, mezi jednotlivými fázemi pojídání si Sagawa její tělo také vyfotografoval a zbytek těla rozřezal, aby ho mohl jak uskladnit na později, tak zlikvidovat. Když se však Sagawa pokusil Harteveltové tělo hodit do řeky, policie ho při činu přistihla a okamžitě zatkla.

Jak to, že je Sagawa na svobodě?“

Pokud potřebujete případ dokazující, že se bohatí lidé mohou vyvléknout z jakéhokoli zločinu, máme pro vás řešení. Sagawa byl zatčen a dva roky držen ve francouzském vězení, kde čekal na soudní proces. Jeho otec však zaplatil slušné peníze za právníka, který ho osvobodil díky tomu, že ho prohlásil za právně nepříčetného. Sagawa sice nebyl souzen, ale přesto byl na příkaz soudce zavřen do psychiatrické léčebny.

Co však skutečně zvrátilo případ v Sagawův prospěch, byla návštěva spisovatele Inuhiko Jomoty, který se Sagawou udělal rozhovor a nechal jeho příběh vydat v Japonsku pod názvem V mlze. Díky této knize se Sagawa stal v Japonsku nechvalně známou osobností, což vedlo k tomu, že ho Francie deportovala zpět do jeho vlasti. Japonské úřady ho samozřejmě znovu vyšetřily a prohlásily za příčetného, a protože ve Francii bylo obvinění staženo, byl propuštěn na svobodu.

Dostal Sagawa alespoň nějakou formu karmy?

Naštěstí ano. Zatímco v 90. letech byl nějakou dobu veřejným řečníkem a autorem, počátkem roku 2000 už s ním lidé nechtěli mít nic společného. Nemohl sehnat práci, nikdo nechtěl vydávat jeho knihy, a dokonce se nemohl zúčastnit pohřbu svých rodičů. V rozhovoru pro časopis Vice z roku 2011 Sagawa uvedl, že snaha uživit se jako známý kanibal a vrah byla hrozným trestem.

Ačkoli bychom samozřejmě nikdy nikomu nepřáli ublížit, jsme rádi, že Sagawa je nyní trvale invalidní a díky mrtvici, kterou prodělal v roce 2013, už nemůže škodit. Je nám ale líto jeho bratra, nejen proto, že je s ním příbuzný, ale že se o něj musí starat na plný úvazek.