Objevitel Vilhjalmur Stefansson se prý léta živil výhradně zvěřinou a rybami, aniž by to mělo nějaké neblahé účinky. Totéž platí i pro jeho kolegu průzkumníka Karstena Andersona. V rámci propagace výhradně masité stravy po vzoru inuitské kuchyně a za účelem demonstrace účinků Stefansson a Anderson od února 1928 v New Yorku „rok žili a jedli na metabolickém oddělení Russell Sage Institute of Pathology of Bellevue Hospital v New Yorku“, přičemž jejich metabolická výkonnost byla pečlivě sledována, to vše částečně financováno Institutem amerických masokombinátů. Vědci, kteří doufali, že se jim podaří zopakovat Stefanssonovy zkušenosti s hladověním králíků v terénu, ho vyzvali, aby snížil příjem tuku ve své výhradně masité stravě na nulu. Učinil tak a zaznamenal mnohem rychlejší nástup průjmu než v terénu. Po opětovném přidání tuku se Stefansson uzdravil, i když poté měl 10 dní zácpu. Studie uvádí, že nenašla žádnou předchozí lékařskou literaturu, která by zkoumala jak účinky stravy založené pouze na mase, která se zdá být udržitelná, tak na hladovění králíků, které je smrtelné.

Stefansson napsal:

Skupiny, které jsou závislé na tučných zvířatech, mají při loveckém způsobu života největší štěstí, protože nikdy netrpí tučným hladem. Pokud jde o Severní Ameriku, jsou tyto potíže nejhorší u těch lesních indiánů, kteří jsou občas závislí na králících, nejchudších zvířatech Severu, a u nichž se vyvíjí extrémní hlad po tuku, známý jako králičí hlad. U jedlíků králíků, pokud nemají tuk z jiného zdroje – bobra, losa, ryb – se asi za týden objeví průjem s bolestmi hlavy, malátností a neurčitými potížemi. Pokud je králíků dostatek, lidé jedí, dokud se jim nenaplní žaludek, ale bez ohledu na to, kolik toho snědí, se cítí nesyceni. Někteří se domnívají, že člověk zemře dříve, když bude neustále jíst odtučněné maso, než když nebude jíst nic, ale to je přesvědčení, o němž na Severu nebyl shromážděn dostatek důkazů pro rozhodnutí. Úmrtí v důsledku králičího hladu nebo konzumace jiného hubeného masa jsou vzácná; každý totiž tuto zásadu chápe a veškerá možná preventivní opatření přirozeně podniká.

Brožurka o přežití v Arktidě z doby druhé světové války vydaná Velitelstvím řízení letů vojenského letectva Spojených států obsahovala toto důrazné varování: „Vzhledem k důležitosti tuků se v žádném případě neomezujte na masitou králičí stravu jen proto, že je jich v oblasti, kam jste nuceni sestoupit, náhodou dostatek. Pokračující králičí strava způsobí králičí hladovění – asi za týden začne průjem, a pokud bude strava pokračovat, může dojít k SMRTI.“

Jon Krakauer v knize Into the Wild (1996) vyslovil domněnku, že Chris McCandless mohl trpět králičím hladem.