Úvod
Založení tábora
Rozšiřování Osvětimi
Počáteční fáze konečného řešení
Reorganizace tábora &Zhoršující se podmínky
Birkenau se stává centrem vyhlazování Židů
Odpor
Pochod smrti &Osvobození Spojenci

Úvod

Auschwitz-Birkenau je obecné označení pro síť nacistických koncentračních a pracovních táborů, zřízených poblíž polského města Osvětim. Dohromady byl tento komplex největší ze všech nacistických táborů smrti v celé Evropě a v každém okamžiku mohl pojmout až 150 000 vězňů.

Komplex, který se dělil na tři hlavní oblasti, byl nacisty založen v roce 1940 a byl využíván až do svého osvobození Spojenci v roce 1945. Historici a analytici odhadují počet lidí zavražděných v Osvětimi někde mezi 2,1 až 4 miliony, z nichž naprostou většinu tvořili Židé. Většina vězňů držených v Osvětimi byla zabita v plynových komorách, ačkoli mnoho z nich zemřelo hladem, na nucené práce, nemoci, střelbou a ohavnými lékařskými experimenty.

Dnes se slovo Osvětim stalo synonymem pro teror, genocidu a holocaust. Ačkoli bylo toto místo v roce 1945 částečně zničeno ustupujícími nacisty, bylo zde zřízeno muzeum, které má budoucím generacím pomoci pochopit zvěrstva páchaná v jeho ohradách. Do roku 2011 navštívilo tábor více než 30 milionů lidí a během roku 2014 navštívilo osvětimský komplex a muzeum rekordních 1,5 milionu lidí. Mluvčí muzea uvedli, že od ledna do dubna 2015 navštívilo Osvětim přes 250 000 lidí, což představuje 40% nárůst oproti již tak velkému počtu z předchozího roku. Úřady, které mají areál na starosti, začaly vyzývat lidi, aby si návštěvu Osvětimi rezervovali předem přes internet, aby nemusely lidi odmítat.

V červnu 2016 muzeum Auschwitz-Birkenau v polském městě Osvětim znovu objevilo více než 16 000 osobních věcí patřících obětem Osvětimi-Birkenau, které se ztratily v roce 1968. Předměty byly původně objeveny v roce 1967 archeology při vykopávkách v areálu koncentračního tábora a byly uloženy ve 48 kartonových krabicích v Polské akademii věd ve Varšavě, než se ztratily v důsledku nástupu antisemitského komunistického režimu k moci v roce 1968.

Založení tábora

V dubnu 1940 Rudolph Höss, který se stal prvním velitelem Osvětimi, vytipoval slezské město Osvětim v Polsku jako možné místo pro koncentrační tábor. Původně měl tábor zastrašit Poláky, aby neprotestovali proti německé nadvládě, a sloužit jako vězení pro ty, kteří se vzepřeli. Byl také vnímán jako základní kámen politiky opětovné kolonizace Horního Slezska, kdysi německého regionu, „čistými árijci“. Když byly plány tábora schváleny, nacisté změnili název oblasti na Osvětim.

Dne 27. dubna 1940 Heinrich Himmler nařídil výstavbu tábora.

V květnu 1940 byli z okolí baráků vystěhováni Poláci (většina z nich byla popravena) a ze Sachsenhausenu byla vyslána pracovní četa složená z vězňů koncentračních táborů. Do služby bylo také nasazeno dalších 300 Židů z početné židovské komunity v Osvětimi.

Dne 20. května 1940 dorazil první transport vězňů, téměř samí polští civilisté, a byla zřízena správa a štáb SS. K 1. březnu 1941 činil počet obyvatel tábora 10 900 osob. Poměrně rychle si tábor získal pověst mučírny a masového střílení.

Táborníci v bloku Osvětimi

Rozšíření Osvětimi

V březnu 1941 navštívil Himmler Osvětim a nařídil její rozšíření na 30 000 vězňů. Poloha tábora, prakticky ve středu Němci okupované Evropy, a jeho výhodné dopravní spojení a blízkost železničních tratí byly hlavními myšlenkami nacistického plánu rozšířit Osvětim a začít sem deportovat lidi z celé Evropy.

V té době byl zřízen pouze hlavní tábor, později známý jako Osvětim I. Himmler nařídil výstavbu druhého tábora pro 100 000 vězňů na místě vesnice Brzezinka, zhruba dvě míle od hlavního tábora. Tento druhý tábor, nyní známý jako Birkenau nebo Osvětim II, měl být původně naplněn zajatými ruskými válečnými zajatci, kteří měli poskytnout otrockou pracovní sílu při budování „utopie“ SS v Horním Slezsku. O využití této pracovní síly projevil zájem chemický gigant I G Farben a v říjnu 1941 byly zahájeny rozsáhlé stavební práce za otřesných podmínek a s obrovskými ztrátami na životech. Zahynulo při ní asi 10 000 ruských válečných zajatců. Větší část aparátu hromadného vyhlazování byla nakonec vybudována v táboře Birkenau a většina obětí byla zavražděna právě zde.

SS-Sturmbannfuhrer Fritz Hartjenstein byl velitelem Birkenau od 22. listopadu 1943 do 8. května 1944. Po něm následoval SS-Hauptsturmfuhrer Josef Kramer od 8. května 1944 do 25. listopadu 1944.

V letech 1942-1944 bylo také založeno více než 40 dílčích táborů, které využívaly vězně jako otrocké dělníky, především jako různé druhy německých průmyslových závodů a farem. Největší z nich se jmenoval Buna (Monowitz, s deseti tisíci vězni) a byl otevřen správou tábora v roce 1942 v areálu závodu na výrobu syntetického kaučuku a pohonných hmot Buna-Werke, šest kilometrů od tábora Osvětim. Továrnu postavil za války německý kartel IG Farbenindustrie a pracovní sílu vězňů dodala SS. V listopadu 1943 se pobočný tábor Buna stal sídlem velitele (SS-Hauptsturmfuhrer Heinrich Schwarz) třetí části tábora, Osvětimi III, které byly podřízeny některé další osvětimské pobočné tábory.

Němci izolovali všechny tábory a pobočné tábory od okolního světa a obehnali je plotem z ostnatého drátu. Veškerý kontakt s vnějším světem byl zakázán. Oblast spravovaná velitelem a hlídaná táborovou posádkou SS však přesahovala areál obehnaný ostnatým drátem. Zahrnovala další území o rozloze přibližně 40 km2 (tzv. „Interessengebiet“ – zájmová zóna), které se rozkládalo kolem táborů Auschwitz I a Auschwitz II-Birkenau.

S přírůstky vzrostl počet obyvatel hlavního tábora z 18 000 v prosinci 1942 na více než 30 000 v březnu 1943.

V březnu 1942 byl v Auschwitz zřízen ženský tábor s 6 000 vězeňkyněmi a v srpnu byl přesunut do Birkenau. V lednu 1944 žilo v Birkenau v oddělení B1a v oddělených ubikacích 27 000 žen.

V únoru 1943 bylo v Birkenau zřízeno také oddělení pro Cikány, nazvané tábor BIIe, a v září 1943 byla vyčleněna oblast pro české Židy deportované z Terezína, tzv. rodinný tábor neboli BIIb.

Plynové komory a krematoria v Birkenau byly otevřeny v březnu 1943.

Počáteční fáze konečného řešení

Osvětim začala od roku 1942 fungovat jinak, než bylo původně zamýšleno.

Koncem roku 1941 informoval Himmler velitele Hösse o „konečném řešení“ a v následujícím roce se Osvětim-Březinka stala centrem masového ničení evropských Židů.

Před zahájením vyhlazování Židů však nacisté použili sovětské válečné zajatce v osvětimském táboře při zkouškách jedovatého plynu Cyklon-B, vyráběného německou společností „Degesch“ (Deutsche Gesellschaft zur Schädlingsbekämpfung), který byl označen za nejlepší způsob, jak zabít mnoho lidí najednou. Zajatci byli zplynováni v podzemních celách v bloku 11, takzvaném „bloku smrti“, a po těchto zkouškách byla jedna plynová komora zřízena těsně u hlavního tábora a dvě dočasné plynové komory byly otevřeny v Birkenau.

Nacisté označili všechny Židy žijící v Evropě k úplnému vyhlazení bez ohledu na jejich věk, pohlaví, povolání, občanství nebo politické názory. Byli zabíjeni z jediného důvodu – protože byli Židé. V Osvětimi-Březince se „konečné řešení“ provádělo s nacistickou efektivitou:

„Arbeit Macht Frei“ – „Práce tě osvobodí“

Ti, kteří byli uznáni za dostatečně způsobilé k otrocké práci, byli poté okamžitě zaevidováni, vytetováni s pořadovým číslem, svlečeni, odlíčeni, bylo jim oholeno ochlupení, osprchováni, zatímco jejich oblečení bylo dezinfikováno plynem Cyklon-B, a vstoupili do tábora pod nechvalně známou bránou s nápisem „Arbeit Macht Frei“ („Práce tě osvobodí“). Z přibližně 2,5 milionu lidí, kteří byli deportováni do Osvětimi, dostalo 405 000 status vězně a pořadové číslo. Z nich přibližně 50 % tvořili Židé a 50 % Poláci a další národnosti.

Reorganizace tábora & Zhoršující se podmínky

Na podzim roku 1943 byla po korupčním skandálu reorganizována správa tábora. Hösse, který byl velitelem od 4. května 1940 do 10. listopadu 1943, vystřídal SS-Obersturmbannfuhrer Arthur Liebehenschel. Třetí velitel, SS-Sturmbannfuhrer Richard Baer, převzal velení od 11. května 1944 do ledna 1945.

Koncem roku 1943 činil počet vězňů v hlavním táboře Osvětim, Birkenau, Monowitz a dalších pobočných táborech přes 80 000: 18 437 v hlavním táboře, 49 114 v Birkenau a 13 288 v Monowitz, kde měla společnost I G Farben svůj závod na výrobu syntetického kaučuku. Až 50 000 vězňů bylo rozptýleno v 51 dílčích táborech, například v Rajsku, experimentální zemědělské stanici, a Gleiwitzu, uhelném dole (úplný seznam těchto dílčích táborů viz Seznam táborů). Baráky v Osvětimi určené pro 700 vězňů jich pojaly 1200.

Situace v podtáborech byla často ještě horší než v hlavních táborech. V polovině roku 1944 byla Osvětim označena za bezpečnostní oblast spravovanou SS o rozloze více než 40 čtverečních kilometrů. V srpnu 1944 dosáhl počet obyvatel tábora 105 168 osob. Poslední soupis z 18. ledna 1945 vykazoval 64 000 vězňů.

V průběhu historie se složení osvětimské vězeňské populace výrazně měnilo. Zpočátku byli její vězni téměř výhradně Poláci. Od dubna 1940 do března 1942 na přibližně 27 000 vězňů připadalo 30 % Poláků a 57 % Židů. Od března 1942 do března 1943 na 162 000 vězňů tvořili 60 procent Židé. Od 15. května do 9. července 1944 bylo do Osvětimi posláno 426 000 maďarských Židů, nejvíce deportovaných ze všech zemí

Birkenau se stává centrem vyhlazování Židů

Dveře plynové komory v Birkenau
Lebensgefhar (nebezpečí smrti)

V roce 1942 začal v táboře Birkenau fungovat paralelní systém k hlavnímu táboru v Osvětimi. Výjimkou však bylo, že většina „sprch“ sloužících k omývání přicházejících vězňů se ukázala být plynovými komorami. V Birkenau bylo jen asi 10 % židovských transportů před přidělením baráků zaregistrováno, dezinfikováno, oholeno a osprchováno v „centrální sauně“, na rozdíl od posílání přímo do komor smrti.

Na jaře 1942 byly v Birkenau vybudovány dvě provizorní plynové komory ze selských chatrčí, známé jako „bunkry“.

První „bunkr“ se dvěma uzavřenými místnostmi fungoval od ledna 1942 do konce téhož roku. Druhý, se čtyřmi neprodyšně uzavřenými místnostmi, se stal na jaře 1943 nadbytečným, ale zůstal stát a byl znovu použit na podzim 1944, kdy byla potřeba další „kapacita“ pro vyvražďování maďarských Židů a likvidaci ghett. Druhá místnost měřila asi 1 134 metrů čtverečních. Oběti zavražděné v „bunkrech“ se nejprve musely svléknout v provizorních dřevěných barácích postavených poblíž. Jejich těla byla z plynových komor vynesena a odsunuta k jámám, kde byla spálena na otevřeném prostranství.

Osvětim-Birkenau zde bylo od ledna 1942 do března 1943 zplynováno 175 000 Židů, z toho 105 000 od ledna do března 1943.

Do této chvíle však na Osvětim-Birkenau připadalo „pouze“ 11 procent obětí „konečného řešení“. V srpnu 1942 však byla zahájena výstavba čtyř rozsáhlých zplynovacích zařízení. Z plánů vyplývá, že první dvě plynové komory byly upraveny z márnic, které s připojenými obrovskými krematorii měly původně zvládnout úmrtnost otrocké pracovní síly v táboře, která se nyní blížila 100 000 a podléhala děsivé úmrtnosti. Od podzimu 1942 se však zdá být jasné, že plánovači SS a civilní dodavatelé měli v úmyslu vybudovat továrnu na masové vraždění.

Hlavní brána v Birkenau (kolem roku 1945)

Dvojice plynových komor nesla čísla II a III a IV a V. První byla otevřena 31. března 1943, poslední 4. dubna 1943. Celková plocha plynových komor byla 2255 metrů čtverečních, kapacita těchto krematorií byla 4420 osob. Osoby vybrané ke smrti byly svlečeny ve svlékárně a poté strčeny do plynových komor.

Všechny osoby uvnitř zemřely asi za 20 minut.

V komorách II a III probíhalo zabíjení v podzemních místnostech a mrtvoly byly do pěti pecí dopravovány elektricky ovládaným výtahem. Před kremací byly z mrtvol odstraněny zlaté zuby a případné další cennosti, například prsteny. Ve IV a V byly plynové komory a pece na stejné úrovni, ale pece byly tak špatně postavené a jejich využití bylo tak velké, že se opakovaně porouchaly a musely být opuštěny. Mrtvoly byly nakonec spalovány venku, pod širým nebem, stejně jako v roce 1943. V krematoriích pracovala židovská sonderkomanda pod dohledem SS.

Zpočátku byla nová zařízení „nedostatečně využívána“. Od dubna 1943 do března 1944 bylo v Birkenau zabito „pouze“ 160 000 Židů.

V květnu 1944 však byla přímo do tábora vybudována železniční vlečka, která měla urychlit a zjednodušit manipulaci s desetitisíci maďarských a dalších Židů deportovaných na jaře a v létě 1944. Od té doby až do listopadu 1944, kdy byly všechny ostatní tábory smrti opuštěny, překonal Birkenau všechny dosavadní rekordy v masovém zabíjení. Maďarské deportace a likvidace zbývajících polských ghett, například Lodže, vedly ke zplynování 585 000 Židů. Toto období učinilo z Osvětimi-Březinky nejproslulejší vražedné místo všech dob.

Osvobození Osvětimi: hangár se stovkami bot a oblečení

Odpor

Pozoruhodné je, že uvnitř Osvětimi docházelo k individuálnímu odporu a kolektivním snahám o odpor. Poláci, komunisté a další národnostní skupiny vytvořili v hlavním táboře sítě. Někteří Židé napadali nacistické dozorce, a to i u vchodu do plynových komor. V říjnu 1944 se vzbouřila posádka Sonderkommanda v krematoriu IV a zničila krematoria. Už nikdy nebyla použita.

Z táborů se podařilo uprchnout méně než 200 Židům. Herman Shine, jeden z posledních přeživších, kteří unikli z Osvětimi, zemřel v červenci 2018. Narodil se v Berlíně polskému otci a v tomto městě byli v roce 1939 zatčeni. Spolu s dalšími 1 700 polskými Židy byli deportováni do Sachsenhausenu. Aby přežil, prohlásil se Shine za pokrývače a naučil se stavět střechy, než byl v roce 1942 převezen do Osvětimi.

Při práci v satelitním táboře nucených prací v Gleiwitzu se Shine seznámil s židovskou dívkou Marianne, která v táboře pracovala a v noci se mohla vrátit domů.

Jiný vězeň, Max Drimmer, vymyslel plán útěku a přinesl ho Shinovi. Díky pomoci polského partyzána se jim podařilo z Osvětimi uprchnout a tři měsíce se skrývat na Polákově farmě. Později se ukrývali v domě Marianniny rodiny. Oba muži emigrovali do Spojených států a Shine se oženil s Marianne. Jejich příběh byl vylíčen v dokumentárním filmu „Útěk z Osvětimi:

Pochod smrti & Osvobození Spojenci

V listopadu 1944, tváří v tvář blížící se spojenecké Rudé armádě, nařídil Himmler zastavit zplynování a provést „úklid“, aby se zakryly stopy po masovém vraždění a dalších spáchaných zločinech. Nacisté zničili dokumenty a rozebrali, spálili nebo vyhodili do povětří většinu budov.

Rozkaz ke konečné evakuaci a likvidaci tábora byl vydán v polovině ledna 1945. Němci ponechali v hlavním osvětimském táboře Birkenau a v Monowitzu asi 7 000 nemocných nebo neschopných, u nichž nepředpokládali, že by mohli dlouho žít; zbytek, přibližně 58 000 lidí, byl pěšky evakuován do nitra Třetí říše.

Ti vězni, kteří toho byli schopni, začali nuceně pochodovat právě v době, kdy sovětští vojáci osvobozovali Krakov, vzdálený asi 60 kilometrů od tábora. V pochodových kolonách doprovázených těžce ozbrojenými strážemi SS bylo těchto 58 000 vězňů a vězeňkyň od 17. do 21. ledna vyvedeno z Osvětimi. Během této tragické evakuace, známé jako Pochod smrti, přišlo o život mnoho vězňů.

Plukovník Anatolij Šapiro, ukrajinský Žid, velel 1085. střeleckému pluku Rudé armády „Tarnopol“, který 27. ledna 1945 osvobodil Osvětim. Vojáci našli uvnitř kasáren a v jejich blízkosti asi 650 mrtvol – většinou žen, které zemřely vyčerpáním nebo je esesáci předchozí noc zastřelili. Celkem sovětští vojáci našli v Osvětimi nejméně 1 200 vyhublých přeživších a dalších 5 800 v Birkenau. Nejméně 700 dětí a mladistvých vězňů, z toho asi 500 mladších 15 let, bylo při příchodu sovětských vojáků naživu. Více než polovina těchto dětí byli Židé.

Osvoboditelé přeživší krmili, ale většina z nich nemohla jíst, protože byla příliš podvyživená. Nakonec se podle jiného vojáka podařilo zachránit 2 819 vězňů ve vojenské nemocnici Rudé armády 2962.

Vojáci také našli sklady obsahující 836 525 kusů dámského oblečení, 348 820 kusů pánského oblečení, 43 525 párů bot (celkem jich bylo nakonec objeveno 110 000) a obrovské množství zubních kartáčků, brýlí a dalších osobních věcí. Našlo se také 460 umělých končetin a sedm tun lidských vlasů oholených Židům před jejich zavražděním. Lidské vlasy používala firma „Alex Zink“ (se sídlem v Bavorsku) na konfekci látek. Tato firma platila nacistům 50 feniků za kilogram lidských vlasů.

Z 1,3 milionu lidí poslaných do Osvětimi-Březinky bylo téměř 1 095 000 Židů, včetně 232 000 dětí (většinou Židů). Celkem bylo v táboře zavražděno 1,1 milionu vězňů, tedy asi 85 procent lidí poslaných do Osvětimi, včetně 960 000 Židů, 74 000 nežidovských Poláků, 21 000 Romů a 15 000 sovětských válečných zajatců.

Z těch, kteří dostali v Osvětimi-Březince čísla, jich přežilo pouze 65 tisíc. Odhaduje se, že přežilo jen asi 200 000 lidí, kteří prošli osvětimskými tábory. Michael Bornstein patřil k těm šťastným. Desítky let po válce se z osvětimských dokumentů uchovávaných v Izraeli dozvěděl, že přežil, protože byl nemocný a nacisté ho při evakuaci tábora nechali na místě. Řekl, že byl jedním z pouhých 52 dětí mladších osmi let, které přežily.

Z válečných zločinů bylo obviněno celkem 673 členů táborového personálu.

Zdroje: Zapomenuté tábory.
Památník a muzeum Osvětim-Březinka.
Haaretz, (22. dubna 2015).
Agencja Gazeta, „Osvětimské muzeum získalo po 50 letech tisíce dávno ztracených předmětů,“ Reuters (8. června 2016).
Michael Scotto, After Seeing Himself in Old Newsreel Footage, Manhattan Man Discovers How He Survived Holocaust, Spectrum News, (3. dubna 2017).
„Auschwitz hero,“ Jerusalem Report, (5. února 2018).
„Herman Shine, one of the last survivors to have escaped Auschwitz, dies at 96,“ JTA, (24. července 2018).
Natasha Frost, „Horrors of Auschwitz: The Numbers Behind WWII’s Deadliest Concentration Camp,“ History, (23. ledna 2020).
United States Holocaust Memorial Museum, „Auschwitz,“ Holocaust Encyclopedia.