Tarantule jsou díky svému chlupatému tělu a velkým tesákům jedním z nejznámějších a nejobávanějších druhů pavouků na světě. Ačkoli jejich hrůzostrašný vzhled ve skutečnosti skrývá mírnou povahu – neohrožují lidi a jsou oblíbenými domácími mazlíčky po celém světě – přenáší se tento temperament i na jejich partnery během páření?“

Tarantule patří do čeledi pavoukovců Theraphosidae a podle přehledu z roku 2013 v časopise Arachnology jsou největšími a nejdéle žijícími pavouky na světě. (Zjistěte, proč někteří pavouci z této čeledi modrají.)

Tito pavouci, kterých dnes žije téměř tisíc druhů, se obvykle páří na jaře a v létě; je však známo, že některé druhy se páří pouze v zimě, uvedl Nelson Ferretti, odborník na tarantule z Národní rady pro vědecký a technický výzkum v Argentině a hlavní autor přehledu.

Jakmile samci dosáhnou dospělosti, „nabíjejí“ své dva pedipalpy neboli palpy – malé výrůstky v blízkosti přední části hlavy – spermatem. To znamená, že roztočí malou „spermatickou pavučinu“, uloží na ni spermie a odeberou je do specializovaných zásobních struktur palpů, tzv. palpových cibulek.

Nabíjení palpů je energeticky nákladné, ale samci mohou obvykle kopulovat s mnoha samicemi na jedno nabití, vysvětlil spoluautor studie Fernando Pérez-Miles, entomolog z Univerzity republiky v Uruguayi.

Nalézání a namlouvání partnerek

V období páření se nabití samci vydají hledat vnímavé samičky tak, že se zaměří na jejich feromony neboli chemické pachy, i když není jasné, zda feromony přitahující samce produkují pouze vnímavé samičky.

„V laboratorních podmínkách jsme viděli, že se samci namlouvají na hedvábných vláknech panenských, mladých, starých nebo kopulovaných samic,“ uvedl Ferretti pro Live Science. „Ale samičky, které nejsou receptivní, neopouštějí noru, nebo dokonce samce vyhánějí agresí.“

Překvapivě, pokud dva samci tarantule narazí na jednu samičku, neprojevují vůči sobě konkurenční agresi, která je známá u jiných zvířat. Podle Ferrettiho došlo pouze ke konfrontaci dvou samců tarantule, ale místo boje se snažili navzájem spářit a pak se v klidu rozešli.

Když samec najde vnímavou samici, pár se pustí do namlouvacího rituálu.

V závislosti na druhu mohou samci provádět celou řadu různých pohybů, z nichž nejrozšířenější je bubnování papalášů (střídavé poklepávání padipalpy na hedvábné nitě samice nebo na zem) a vibrace těla (vysokofrekvenční pohyby nohou, které zároveň vysílají seismické signály).

Tyto projevy chování pravděpodobně informují samičku o kvalitě samce a jeho druhu, uvedl Pérez-Miles v rozhovoru pro Live Science a dodal, že tato informace se někdy ztrácí v překladu (i když není známo, že by různé druhy kopulovaly).

Pokud se samičce líbí, co cítí, odpoví mu poklepáním předníma nohama nebo palpy, aby mu dala najevo, že ho přijímá, a případně ho nasměrovala ke své noře. U některých druhů samice prostě opustí svou noru a namísto toho zamíří k samci.

Při kopulaci se pár orientuje čelem k sobě s tělem a předníma nohama zdviženýma.

U některých druhů samec po kontaktu se samicí provádí křečovité údery druhým párem nohou, což je chování, o kterém se předpokládá, že uvolňuje samiččiny kly. U většiny druhů mají samci specializované ostruhy, které používají k sevření tesáků samice, což jim pomáhá jednak zvednout partnerku do správné znehybňující polohy, jednak zabránit případnému kousnutí.

Samci jednoho brazilského druhu, Sickius longibulbi, jdou ještě o krok dál a tlačí své partnerky až na záda.

Jakmile je samec v poloze, zasune nabité dlaně do pohlavního otvoru samice jeden až pětkrát a pak odejde hledat další partnerky – pokud má štěstí a vyhne se sežrání, což je běžné.

Důležité je, že sexuální kanibalismus u tarantulí pravděpodobně nemá nic společného s mírou hladu a místo toho k němu dochází, pokud se samec snaží přiblížit k samici bez namlouvání, vstoupí do její nory příliš náhle nebo po páření neodejde dostatečně rychle, uvedl Ferretti.

Obvykle však při páření samice na krátkou dobu znehybní, což samci umožní v případě potřeby odejít, alespoň v přírodě. „Sexuální kanibalismus je u tarantulí opravdu vzácný, a to pravděpodobně kvůli podmínkám pozorování v zajetí,“ řekl Pérez-Miles.

Poznámka redakce: Tento článek byl aktualizován, aby byla opravena univerzitní příslušnost Fernanda Péreze-Milese.

Sledujte Josepha Castra na Twitteru. Sledujte nás @livescience, Facebook & Google+.

.