Who the Fuck? (2004)

Vzácný okamžik lehkosti v Harveyho tvorbě: veškerá šílená, pomstychtivá a ječící zuřivost písně Rid of Me se přenáší na kadeřníka, který udělal tu chybu, že zpěvákovi zkazil střih a fén: „Dej ten hřeben pryč! Nemůžete mi narovnat kudrliny! Jdi do prdele! Jdi do prdele!“

Harder (1995)

Harveyho béčka mohou poskytnout bohatý výběr: pokud pochopíte, proč se Harder nedostal na album To Bring You My Love – nelze obejít fakt, že je to v podstatě píseň o ztopořeném penisu -, naprostá lascivní rozkoš a kroutící se kytarový riff jsou neodolatelné.

Water (1992)

V Dry je slyšet vliv amerického alt-rocku, ale její obsah jako by měl jinou intenzitu než cokoli jiného v té době, což dokazuje i tajemné líčení sebevraždy, k níž Water mohla vést láska nebo náboženská mánie: strhující, trestající poslech.

Guilty (2016)

Nahraná pro The Hope Six Demolition Project, ale z alba vynechaná a následně vydaná jako singl, Guilty je mnohem temnější než album, které jí předcházelo: není to nic jednoduchého, ale s přívalem bicích, disharmonických dechů a syntezátorů a textem o náletech dronů to zvládá s pochmurným nadhledem.

The Crowded Cell (2019)

Harvey se v poslední době přeorientoval na skládání hudby k filmům a divadelním hrám. Jak ukazuje závěrečná znělka z televizního dramatu Shanea Meadowse The Virtues, intenzita její tvorby tím nijak nepolevila: ponurá, repetitivní a silná The Crowded Cell neúprosně popisuje litanii fyzického a psychického týrání.

Is That All There Is? (1996)

Harvey jen zřídka nahrává coververze. Její divoké pojetí písně Wang Dang Doodle od Willieho Dixona z dob Rid of Me je docela působivé, ale nejlepší z nich je možná tato mučivě pomalá, naprosto bezútěšná verze standardu Peggy Lee: vyrazit si s chlastem na ples ještě nikdy neznělo jako tak mizerná vyhlídka.

Taut (1996)

Harveyho první spolupráce s Johnem Parishem, Dance Hall at Louse Point, ve své nejpodivnější a nejnepředvídatelnější podobě: žvatlavý, šeptaný vokál nad chaotickým doprovodem, který se občas rozuzlí v něco jako alt-rockový refrén. Out-there, ale bizarně podmanivá.

Easy (1993)

Píseň Easy, která se objevila pouze na sbírce 4-Track Demos, je stejně vypjatá a živelná jako cokoli na Rid of Me: text zabývající se tématem, které bude později nazváno slut-shaming, bičující kytary, rytmická stopa, kterou obstarává Harveyho štěkot.

This Mess We’re In (2000)

This Mess We’re In je báječná píseň – krásně tlumená, hudba evokuje soumrak usazující se na městě – ale i kdyby nebyla, dostala by se na tento seznam díky tomu, že hostující zpěvák Thom Yorke musí zpívat verš „Night and day I dream of makin‘ love to you now, baby“.

41 Send His Love to Me (1995)

Harvey si nikdy moc nepotrpěla na lyrické výklady a vždycky si stěžovala, že lidé mají tendenci promítat její osobní život do písní, k nimž přistupuje jako autorka povídek, což je patrné ze ságy Send His Love to Me o opuštěné ženě, která pomalu blázní ve svém odlehlém domě v poušti.

The Wind (1998)

Is This Desire? at its most haunting. Hudba je tlumená, slabě triphopová – synkopické funkové bicí, neúprosná kytarová smyčka, filmové smyčce -, ale posetá střípky nesourodého hluku. Zpěv je částečně šeptaný, texty se zamýšlejí nad mučením a mučednickou smrtí svaté Kateřiny: nenápadné, ale The Wind se posluchači opravdu dostane pod kůži.

We Float (2000)

„Je to pop jen podle PJ Harvey,“ řekla zpěvačka o Stories From the City, Stories From the Sea, „což je asi tak nepopové, jak jen to podle měřítek většiny lidí může být.“ „Je to pop podle PJ Harvey,“ řekla zpěvačka. We Float to potvrzuje: její melodie je krásná, ale její beztížný, šestiminutový drift kráčí po zvláštní, opojné hranici mezi blažeností a zlověstností.

White Chalk (2007)

Hluboce děsivý mysteriózní film v písních, zpívaných dětským hlasem, který občas vybočuje z tóniny, a zasazených do bubnujícího klavíru a banja. Na dorsetském venkově se vypravěčce, těhotné ženě, zjevně stalo něco strašného, ale co přesně – vražda? Sebevražda? –

Meet Ze Monsta (1995)

V Meet Ze Monsta, skladbě z alba To Bring You My Love, která nejvíce připomíná svého předchůdce Rid of Me, je zřetelná hravost. Harveyová zní, jako by se v roli hrozivého, temně sexy protagonisty této písně vyloženě bavila: její vokální projev má opravdové potěšení, v ultra zkresleném zvuku je cítit syrová, špinavá síla.

The Sky Lit Up (1998)

Harveyová vždy uměla skloubit divoce odlišné hudební a textové nálady. Síla písně The Sky Lit Up pramení z toho, že text zní opojen láskou, ale hudba a vokál vyprávějí úplně jiný příběh: neúnavný, opakující se, plný zpětné vazby, maniakální.

Man-Size (1993)

V jistém smyslu Harvey vždycky předbíhal: kdyby Man-Size vyšel dnes, byl by oceňován jako silná meditace o proměnlivosti pohlaví a sexuální identitě. Její texty nějakým způsobem dokážou být abstraktní a silné: neutuchající jednotvárný zvuk kytar je stejně hrozivý jako postava, kterou zobrazují.

That Was My Veil (1996)

Její nahrávací společnost zřejmě tvrdila, že Harveyho první společné album s Johnem Parishem, Dance Hall at Louse Point, bylo „komerční sebevraždou“, ale při poslechu That Was My Veil je těžké pochopit, v čem byl problém: je to fantastická píseň, Parishova hudba tak ladí s Harveyho texty, že byste nikdy nepoznali, že se na ní podíleli dva autoři.

Písečný muž (2019)

Harveyho hudba k nové jevištní adaptaci filmu Vše o Evě z roku 1950 „zkoumá pochmurnější a hluboce psychologické aspekty příběhu“: to se neříká. Melodie písně The Sandman, kterou zpívá Gillian Andersonová, je sice znamenitá, ale její nálada je dost hrobová. Řekněme to takhle: nezní, jako by se jí chtělo dobře spát.“

Slova, která vraždí (2011)

Další bizarní srovnání. Svižná, dechovkou podpořená hudba jaksi dělá svědectví z bitevního pole v textech ještě otřesnější: „Viděl jsem vojáky padat jako kusy masa … ruce a nohy viset na stromech“. Ještě podivnější je, že píseň končí vtipnou parafrází z písně Eddieho Cochrana Summertime Blues: „Co kdybych se se svým problémem obrátil na OSN?“

The Darker Days of Me & Him (2004)

Klenot ukrytý mezi nevyrovnaným Uh Huh Her, albem, na němž Harvey hrál na všechny nástroje. Jeho lo-fi kvalita zde opravdu funguje. Mezi zlověstným, mlhavým doprovodem a Harveyho prostým zpěvem a akustickou kytarou je fascinující kontrast: „

Working for the Man (1995)

Hlavní postavou v Working For the Man by teoreticky mohl být podomní obchodník s náboženskými sklony, ale mnohem pravděpodobnější se zdá, že je to sériový vrah: šumivý vokál s blízkým mikrofonem a plíživá strašidelnost hudby – nemluvě o náhlém konci – rozhodně naznačují něco velmi nepříjemného.

Oh My Lover (1992)

Úvodní skladba Harveyho debutového alba hlasitě ohlašovala příchod zpěvačky a skladatelky, která se pohybuje ve zcela vlastním prostoru. V hudbě je cítit nádech Pixies, ale slova se nepříjemně, silně mění od ospale sexy k neurotickým a fixovaným.

Crawl Home (2003)

Harveyho příspěvek do devátého dílu Desert Sessions Joshe Hommeho patří k vrcholům dosavadní série. Text písně Crawl Home jí velmi sedí – chorobná, posedlá láska – a nad smrští těžkých riffů zní naprosto suverénně.

This Wicked Tongue (2000)

Vypovídá to něco o kvalitě materiálu na Stories From the City… že tak dobrá píseň jako This Wicked Tongue byla odsunuta do pozice skryté skladby. Ve skutečnosti je dřívější verze z Peel Session možná tou definitivní. Je tvrdší a hlučnější a odpovídá apokalyptické temnotě textu: „Where’s the heart in the rubbish heap of man?“

Me-Jane (1993)

Rychlý machismus starého hambatého beatu Bo Diddleyho chaoticky, strhujícím způsobem vtlačen do služeb písně o idiocii rychlého machismu: „Oh damn your chest-beating,“ nabízí vypravěč, zjevně důkladně znuděný životem v roli Tarzanova významného partnera, „just stop your screaming.“

The Piano (2007)

Přestože Harvey na titulní nástroj písně neumí hrát, učinil z něj ústřední melodii skladby White Chalk a pro jistotu zpíval ve vyšším rejstříku než obvykle. Výsledek této cesty mimo její komfortní zónu byl strašidelný a úsporný, jak se krásně ukazuje zde.

The Dancer (1995)

Při zpětném pohledu se zdá až s podivem, že album To Bring You My Love bylo komerčním průlomem: bylo sice méně konfrontační než Rid of Me, ale i tak se poslouchalo hluboce znepokojivě, jak dokazuje The Dancer, ohromující cvičení v rozechvělém napětí, plné temných náboženských obrazů a odkazů na operu. A love song, no less.

You Said Something (2000)

Harvey se snažila naznačit, že Stories From the City … není její „newyorské album“. Přes všechny geografické odkazy na Manhattan zní You Said Something podivně britsky – v kytarách je zřetelný folkový nádech – a je tak dokonalým shrnutím tématu alba Angličanka v cizině.

A Perfect Day Elise (1998)

A Perfect Day Elise je impresivní a klaustrofobická, nabitá zvukem: mihotavá kytara, husté vlny syntezátoru, úderné bicí, vrčící basa. Refrén nabízí paprsek světla mezi pochmurností – ve srovnání se zbytkem písně zní podivně povzbudivě -, ale skutečná síla spočívá v jeho hutné naléhavosti.

April (2009)

Harvey zpívá April zvláštním, tenkým, vysokým hlasem, jako by hrála postavu mnohem starší, než je ona sama, což písni dodává emotivní punc vize plynutí ročních období. Hudba je mezitím prostě krásná: holá a melancholická.

Rub Til It Bleeds (1993)

Jako zuřivé prohlášení o umělecké nezávislosti, které se nedá zakázat, dostává Harveyové debut u major labelu pořádně zabrat. Což nás přivádí k Rub Til It Bleeds: pěti plíživým, úzkost vyvolávajícím minutám, během nichž Harvey nabízí – a nebudeme si nic nalhávat -, že si někoho vyhoní tak prudce, až jí poteče krev. Uvidíme se na Top of the Pops!

Reeling (1993)

Harveyho čtyřskladbové demo album je víc než jen kuriozitou pro fanoušky. Nabízí jiný, ale stejně přesvědčivý druh intenzity než produkce Steva Albiniho na albu Rid of Me, což dokazuje i Reeling: bičující výbuch syčivého, vysokého hluku a vokálů na pokraji mánie.

On Battleship Hill (2011)

Kvílivý vokál a folkem inspirovaná melodie skladby On Battleship Hill by se daly označit za pastorální, ale sotva se jedná o hymnus bukolického klidu: procházka po bývalém bitevním poli, které se nedokáže zbavit přetrvávajícího pocitu smrti, znepokojená myšlenkou, že tentokrát lidská příroda nenávratně zničila přírodu samotnou.

C’mon Billy (1995)

Pro Bring You My Love Harveyová opustila své původní trio kytara-basa-bicí a rozšířila svůj zvuk: na Rid of Me by jistě neměly místo libé smyčce C’Mon Billy. Ale neubrala na síle své hudby: syrovost jejího hlasu se zachytává na hedvábnosti aranžmá, zoufalství v textech je téměř hmatatelné.

Dress (1991)

Úderné cvičení v doutnajícím hněvu, Dress, si bere přímočaré indierockové téma – neopětovanou lásku – a posouvá ho někam do temnoty: na konci písně si nejste úplně jistí, co se stalo s její hlavní hrdinkou („padlá žena v tanečním kostýmu“), ale nezní to dobře.

Ministerstvo obrany (2016)

Supertěžký, superjednoduchý, úderný garážový riff a disharmonický free-blowing saxofon podporující geniální text. Začíná plochým popisem opuštěné budovy v Afghánistánu – pokryté graffiti, plné odpadků a rozbitého skla -, který se náhle rozbalí a odhalí celou hrůzu: lidské kosti a vlasy, duchy dětí, které tam byly zabity.

Ticho (2007)

Při vší své zneklidňující, děsivé atmosféře obsahuje Bílá křída jedny z Harveyho nejslabších a nejpřímočařejších melodií: kromě jednoduchého klavírního partu a harmonia není v Tichu téměř nic, ale melodie je tak krásná, že podtrhuje obsesivní, romanticky zdevastovaný text.

Black Hearted Love (2009)

Harvey protestovala, že její společná alba s Johnem Parishem jsou nespravedlivě přehlížena, a Black Hearted Love jí to zdatně dokazuje svými současně erotickými i hrozivými texty, zasazenými do nádherně nepředvídatelného sledu akordů a návykového riffu.

This Is Love (2000)

This Is Love je na Harveyiny poměry poměrně přímočará – svalnatý garážový rockový nářez s textem, který jako by si pohrával s její image královny temnoty. Je něco nesmírně přitažlivého na tom, když se žena, která dříve v písních vyhrožovala nejrůznějšími otřesnými věcmi, najednou promění v Bennyho Hilla: „Chci tě honit kolem stolu!“

50ft Queenie (1993)

„Řeknu ti, jak se jmenuju: F-U-C-K!“ (F-U-C-K). Jestliže se její debutové album často zabývalo ženami trpícími v rukou mužů, 50ft Queenie od Rid of Me byla jeho negativním obrazem, syrovou, špinavou, vyzývavou subverzí bluesové mužské struny, která oslavuje pomstychtivou ženskou sílu: „Bend over, Casanova.“

The Wheel (2016)

Pokřivený garážový rockový zvuk, který definoval The Hope Six Demolition Project v plné parádě. Úderné bicí; masivní vokál ve stylu Bad Seeds; slizký saxofon v popředí; text, který uvažuje o masovém vraždění „zmizelých“ dětí. Žádné hecování ve stylu U2, jen pozorování, a o to silnější a působivější.

Angelene (1998)

Is This Desire? bylo trnité, problematické album, které vzniklo v době, kdy kolovaly znepokojivé zvěsti o Harveyho duševním zdraví. Angelene nezní jako dílo někoho, kdo je na tom dobře, ale je v ní náznak optimismu – „Slyšel jsem, že je tu nevyřčená radost“ -, který se odráží v refrénu, jenž je v rozkošném rozporu s náladou zádumčivé únavy.

Zoufalé království lásky (2004)

Uh Huh Her je Harveyho nejnepořádnější, nejsložitější album – místy zní bezradně nedokončeně -, ale uprostřed tohoto chaosu ukryla jednu ze svých nejlepších písní, jednoduchou, nejasně countryovou akustickou kytarovou baladu tak nadčasově krásnou, že zní, jako by mohla existovat už desítky let: spíše vzpomínaná než čerstvě napsaná.

Written on the Forehead (2011)

Existuje přesvědčivý argument, že Let England Shake je Harveyho mistrovské dílo: jeho bohatství a šíře jsou zde zřetelné, nevěrohodně hezká, ozvěnou nasáklá píseň o bouřících se městech a topení se ve splašcích, posílená samplem z reggae hitu Blood and Fire od Niney the Observer z roku 1970.

Sheela Na Gig (1992)

Není divu, že Harveyho debutové album mělo takový dopad: nikdo jiný v roce 1992 nepsal písně jako Sheela Na Gig, zuřivě výmluvný útok na mužský pohled a misogynii s obrazem groteskního středověkého architektonického zobrazení ženských genitálií v centru.

Good Fortune (2000)

Málokdy se stane, že Harvey vzdá zjevnou poctu svým hudebním inspiracím, ale výrazná skladba Stories From the City je samozřejmou láskyplnou poctou Patti Smith z éry Horses, od burácející kytary až po intonaci zpěvu: text mezitím dokonale vystihuje náhlý příliv optimismu.

Když pod éterem (2007)

Úžasná volba pro singl – když už nic jiného, ukázala, jak daleko mimo hlavní proud Harvey pracuje -, ale také úžasná píseň: sólová klavírní skladba, která zdánlivě, ale ne určitě, líčí ukončení manželství z pohledu matky. Zpívána křehkým, zasněným hlasem, je neobyčejně krásná a naprosto mrazivá.

Down By the Water (1995)

Píseň PJ Harvey, kterou zřejmě milují i lidé, jimž PJ Harvey připadá přílišná, Down By the Water je stále pozoruhodně silná věc: píseň o matce, která zavraždí svou dceru, zřejmě za nějaký sexuální prohřešek, za doprovodu abrazivních zkreslených varhan, zakončená šeptanou, mrazivou dětskou říkankou.

Rid of Me (1993)

Je těžké vybrat z katalogu PJ Harvey jednoznačného favorita, protože si už téměř 30 let udržuje pozoruhodně vysoký standard: i její nejméně úspěšná alba jsou stále o třídu výš. Ale titulní skladba Rid of Me je stejně silným kandidátem jako všechny ostatní: brutálně silná píseň, která se zaměřuje na okamžik, kdy se následky rozchodu mění v zoufalství a hnus, je plná znepokojivých obrazů – „donutím tě lízat moje zranění“ – a přechází od slzavých proseb k hrozbám násilí. Hudba roztahuje dynamiku ticha a hlasitosti Pixies/Nirvany až na její pružnou hranici a píseň je v polovině, než přijde katarzní exploze. Je to vzrušující a znepokojivé: vyhledejte si na YouTube její sólové živé provedení, které neztratí nic z niterné síly.

.