Bylo mi devatenáct, když jsem navštěvovala kurzy Hooksové, a sama jsem se právě stávala mladou feministkou. Feminismus jsem začala studovat s Mary Wollstonecraftovou, Charlotte Perkins Gilmanovou, Susan B. Anthonyovou, Elizabeth Cady Stantonovou, Virginií Woolfovou, Betty Friedanovou a Glorií Steinemovou a dalšími běloškami, a možná proto, že jsem se narodila v cizině – ať už právem, nebo neprávem – jsem nečekala, že do jejich vize feministického osvobození budou zahrnuti lidé jako já. Ženy a muži asijských etnik jsou v západní akademii tak často opomíjeni, vylučováni a marginalizováni, takže jsem si jako vysokoškolská studentka nepochybně vnitřně uvědomovala svou údajnou bezvýznamnost. bell hooksová změnila mé omezené vnímání.

Její teoretická kniha mě naučila žádat od umění, literatury, médií, politiky a historie víc – a pro mě, korejskou dívku, která se narodila v rozděleném národě kdysi vedeném králi, kolonizátory, pak řadou prezidentů, kteří byli víceméně diktátory, a to po celá tisíciletí, který až do počátku 20. století prosazoval rigidní třídní systém s otroky a nevolníky a kde byly ženy všech tříd hluboce utlačovány a týrány, jsem potřebovala vidět, že hnutí má prostor i pro mě.

Při podpoře feministického hnutí, které může zahrnovat a posilovat ženy všech různých ras a tříd, Hooksová vyzývá k poctivému zúčtování s jeho historií. Obviňuje původ bělošského feministického hnutí z rasistického a třídního zacházení s Afroameričankami a odmítá jeho cíle napodobovat mocenskou strukturu bělošského patriarchátu. Přesto nepodporuje samostatné hnutí černých žen a ve skutečnosti ho považuje za kontraproduktivní vůči větší moci, kterou může mít dobře organizované kolektivní ženské hnutí. hooksová napsala v knize „Ain’t I A Woman“: „Falešný pocit moci, který je v černých ženách podporován, nám bezpochyby umožňuje myslet si, že nepotřebujeme sociální hnutí, jako je ženské hnutí, které by nás osvobodilo od sexistického útlaku. Smutnou ironií ovšem je, že černé ženy jsou často největšími oběťmi právě toho sexismu, který odmítáme kolektivně identifikovat jako utlačovatelskou sílu.“

Je mi už padesát let a dělá mi starosti, když slyším, že feminismus je všechno, co si žena vybere, protože si myslím, že to není pravda. Pokud se žena rozhodne pod rouškou feminismu ublížit jinému člověku nebo sama sobě, jistě to nemůže vymýtit sexismus. bell hooks tvrdí, že svoboda „jako pozitivní sociální rovnost, která dává všem lidem možnost utvářet své osudy tím nejzdravějším a společensky nejproduktivnějším způsobem, může být úplnou realitou pouze tehdy, když náš svět už nebude rasistický a sexistický“. To je myslím velmi pravdivé a zajímalo by mě, zda dnes uvažujeme o tom, co je „nejzdravější a společensky nejproduktivnější“ pro nás všechny, nejen pro některé z nás.

Na vysoké škole jsem si nepředstavoval, že bych mohl být spisovatelem beletrie. Přání tvořit umění mi připadalo jako nějaký neuvěřitelně drahý obchod, do kterého nikdy nemohu vstoupit. Nicméně bez ohledu na to, co budu dělat se svým životem po ukončení studia, mi kniha „Ain’t I A Woman“ umožnila poznat důstojnost a sílu života v soukromí i na veřejnosti jako barevná feministka-imigrantka. V té době jsem ještě neznala brilantní termín Kimberle Crenshawové „intersekcionalita“ ani zásadní koncept Claudie Rankinové „rasová imaginace“ – doplňující se a významné teorie pro pochopení současného života, ale jako mladá žena jsem díky dílu hooksové právě začínala chápat, že teorii potřebuje každý a potřebujeme ji jako vodu.

bell hooks: A Starter Kit

„Feministická teorie: Od okraje ke středu“ (1984) Považována za pokračování knihy „Ain’t I A Woman“. Chytrá analýza budoucnosti ženského hnutí.

„Talking Back: (1989) Antologie esejů o feminismu a hledání materiálu a hlasu spisovatelky, včetně „to Gloria, who is she: on using a pseudonym“ a „Ain’t I A Woman: looking back“

.