od Gregory McNamee

Co jedí mravenečníci? Samozřejmě mravence – a pro zpestření jednoho nebo dva termity. Ve skutečnosti mravenečník obrovský, Myrmecophaga tridactyla, nejí nic jiného než a jeho druh si vesele pochutnává na těchto velmi odlišných druzích hmyzu (mravenci jsou příbuzní vos a termiti příbuzní švábů) po dobu asi 60 milionů let evoluce.

Mravenečník obrovský (Myrmecophaga tridactyla) hledá potravu v kmeni, mokřady Pantanalu, Brazílie–© Photos.com/Thinkstock

Ale proč mravenci a termiti, a ne třeba vosy a švábi? Jak píše Jason D. Goldman v nedávném příspěvku na blogu Scientific American, otázkou stravy mravenečníků se zabýval vědec Kent Redford. Zajímalo ho, jaké faktory podmiňují výběr mravenců a termitů? Zdá se, že odpověď spočívá v reakci mravenečníka na reakci mravenců nebo termitů na přítomnost mravenečníka – jinými slovy, jak píše Goldman, „predátorské vzorce mravenečníků vznikají díky obranným strategiím, které používá jejich kořist.“

To by se v obrovském světě věcí, o kterých je třeba vědět, zdálo jako maličkost, snad až na to, že to podporuje důležitou myšlenku: totiž že mravenečníci jsou zřejmě schopni činit informovaná rozhodnutí po přečtení proměnných prostředí. Jinými slovy, nepásli se jen tak bezmyšlenkovitě a nevysávali vše, co jim náhodou přišlo přes čumák, jako ve starých kreslených filmech o Růžovém panterovi.

* * *

V kreslených filmech také figurují blechy a jejich ciráty, ale pokud jste fretka černohlavá nebo psoun prériový, není to žádná legrace. Souvislost? Blechy přenášejí lesní mor a infikují hlodavce, které potkají, včetně psounů prériových. Fretky černohlavé, ještě nedávno kandidátky na vyhynutí, dokud ambiciózní projekt obnovy nezvýšil jejich počet, se živí psouny prériovými a samy se nakazí. Nákaza se může kontaktem s hlodavci přenést i na člověka, a tam už to začíná být velmi ošklivé. Podle zprávy vydané na nedávno svolaném Severoamerickém kongresu pro biologii ochrany přírody vědci z Wisconsinské univerzity naštěstí vyvinuli orální vakcínu, navíc s příchutí arašídového másla, která psouny prériové před morem ochrání. Sice je nijak neochrání před fretkami, ale pro začátek to stačí.

* * *

Klíč k srdci člověka vede přes žaludek, říká stará pila. A ke gepardovi? Zřejmě nosem. Není třeba se tu rozepisovat, ale jak píše Leslie Kaufman v deníku The New York Times, ošetřovatelé v zoologických zahradách mají co dělat, aby se vzácné druhy, jako je gepard, rozmnožily v rozhodně nepřirozeném prostředí zoologických zahrad. Příkladem je Smithsonian National Zoo, jejíž chovatelé pracují na způsobech, jak zlepšit náladu koček. Myšlenka na zvýšení počtu gepardů na světě je mi samozřejmě sympatická, ale zároveň tleskám tomu, co Kaufmanovi o kočkách řekl Luke Hunter, prezident neziskové ochranářské skupiny Panthera: „Bez ohrožení se ve volné přírodě množí jako králíci. Nepotřebují supernákladnou asistovanou reprodukci – potřebují místo, kde se mohou pohybovat.“

* * *

Jak vám řekne každý kovboj, jíst olovo není dobré. Jak uvádějí dobří redaktoři na mimořádně užitečném webu Knight Science Journalism Tracker, snahy o reintrodukci kalifornských kondorů do volné přírody přijdou vniveč, dokud nebude olovo odstraněno ze střeliva. Souvislost? (Souvislost je tu totiž vždycky.) Kondor je obrovský mrchožrout, který se živí mršinami, včetně těl jelenů a dalších volně žijících zvířat, která lovci naplní olovem, ale pak je z místa činu neodstraní. Bylo zaznamenáno mnoho případů úmrtí kondorů na otravu olovem, což je nepěkný kruh, který vyžaduje větší dobrou vůli ze strany výrobců střeliva a organizací bojujících za práva na zbraně, z nichž ani jedna není známá, no, dobrou vůlí. Zůstaňte s námi.